Jako dítě jsem se na horory nekoukal vůbec, to si pamatuju že jsem byl vyděšen i z Šestého smyslu, ale hrál tam můj hrdina McClane, tak jsem to skrz prsty nějak dokoukat musel

Postupem věku jsem si ale na takový ty banální lekačky zvykl a už mě moc neděsí - proto si budu muset to Insidious pustit znovu, protože si pamatuju, jak to napětí tam bylo perfektně vygradovaný.
Spíš víc trpím u hororových her (zdravím tě Silent Hille), tam se to totiž neděje samo a musím tomu strachu jít naproti

Mé nejhorší obavy se však do značné míry nenaplnily, neboť tento snímek zpracovává toto téma z nejzávažnějších až obdivuhodně zdrženlivým způsobem, kdy se například zcela vyhýbá prvoplánovému dojení emocí pomocí drastických scén explicitního násilí (a že by v tomto ohledu bylo o čem točit - stránku z Wikipedie s výpověďmi očitých svědků jsem dočíst nedokázal...!
).
Pravda, po skončení jsem se přistihl při úvahách, zda popisuje prostředí ruské mafie v Londýně se stejnou realističností jako mechanismy adopce tamtéž, ale takhle by člověk mohl napadnout asi téměř každý film, kdyby chtěl - a já nechci... Odpustím mu i to snad až lehce podpásové páčení emocí a napětí především z diváků-rodičů v samém finále - v rámci filmové logiky smysl dává a kýženou gradaci to dodává měrou vrchovatou.
