Odvážná věc, a to jak divokým a expresivním stylem, tak velmi intimním a emočním tématem a přístupem k němu. Režisérka tvoří pohled na závislost především svou perspektivou a především skrz pohled na svého bratra. Někomu ten styl, ve kterém se používá AI k rozpohybování a rozmluvení dětských fotek, provádí v něm holub s očima a ústy autorky, a zároveň se v něm ukazuje spousta střípků jak z autorčiny psyché, tak z horské dráhy života jejího bratra, určitě nemusí sednout, vždyť i já jsem měl zpočátku z AI fotek tak trochu hrůzu, a říkal jsem si, jestli budu tohle schopný dvě hodiny usedět. Dokázal. A co víc, všechno mi do sebe zapadlo jako puzzle, které poskládalo neuvěřitelně komplexní, živelný a emoční obraz jedné závislosti a jedné hlavy, která musí tu závislost snášet. Výtečný film, který, i přesto, že nebude svou formou pro každého, vřele doporučím všem, co doposud neviděli.
9/10
Kdyby se holubi proměnili ve zlato
|
reagovat
|
) poprvé uviděl až při bezplatném promo vysílání na hbo (protože vydání na videu jsem zaznamenal, ale podobné filmy pod radarem se u nás doma nepůjčovaly). A dobře jsem udělal, protože Tamahoriho pouť divočinou s chlupáčem v zádech má i po těch třiceti letech co nabídnout.
). Byť by mě možná tedy docela zajímalo, jak funguje dnes, zvláště pak na někoho, kdo jím nebyl zasažen ideálně někdy v prepubertálním věku... 