The Furious je filmem, který může na první pohled zaujmout především fanoušky akčního žánru a zběsilých automobilových honiček. Za jeho vznikem stojí tvůrci, kteří se rozhodli vsadit na kombinaci vysokého tempa, nebezpečných kaskadérských kousků a příběhu, v němž nebude nouze o vypjaté situace. Dokáže ovšem novinka nabídnout něco víc než jen efektní akční podívanou? A může se stát skutečně stát podobným akčním milníkem jako Zátah?

Jak to vidí kOCOUR:

The Furious předchází pověst „nového Raidu” a pojďme si hned na rovinu říci, že je to spíše přirovnávací zkratka z nedostatku mainstreamových asijských akčňáků než důstojná žánrová konfrontace. Ano, v tomto filmu se zběsile mlátí lidé, brutalita je daleko za nějakou rozumnou hranou a choreografové i kameramani si jistě nejednou museli lámat hlavu, jak to všechno poslepovat dohromady a nezlámat si u toho krky. Výsledek je efektní a dozajista fascinující tím, jak neúnavně na vás hází nové lokace, s jakou urputnou vervou chce prodat bojové eye-candy momenty a zařadit se do mlátičkové síně slávy. Bohužel ta urputnost je někdy tak vehementní, že se pod ní ztrácí film samotný.

Problém The Furious není v tom, že by nebyl technicky excelentní a bitky nebyly dobře zvládnuté, jen je to prostě všechno strašně repetetivní. Tohle ukáže především finále, které do kopačkové míchanice „dva na dva” přidá zajímavý twist, nicméně v tuhle chvíli už je jasné, že k postavám nemáme žádný vztah, jejich motivace jsou nám ukradené a je v podstatě úplně jedno, kdo koho ukope k smrti. Můžete namítat, že takový John Wick na přestřelené stopáži míchá stejný poměr akčních i neakčních momentů, jenže tam je to pořád o nějakém střídaní žánrových módů – zběsilý automobilový balet kolem Vítězného oblouku bude vždycky výrazně odlišný než top-down střílení z brokovnic se zápalným střelivem a úplně jiný než klidné westernové finále. Furious kope od začátku do konce stejným stylem a zůstává tak potravou hlavně pro zavilé fanoušky vynalézavé choreografie a méně filmem pro všechny ostatní. 

Jak to vidí imf:

Vlastně jen docela fajn. Zápletka á la 96 hodin tomu pomáhá u západního publika, je srozumitelná, záporáci cartoonově zlí, ale v závěru to až příliš snadno spadne do přepálené banality. Tse Miu a Joe Taslim fajnoví, zvlášť Miu s tou svou mlčenlivou odhodlaností to zvládá na jedničku, dokonce i dcerka uhraje slabší okamžiky… úvod má parádní rozjezd, Kendži to má zmáknutý co do choreografie a první bitka Miu vs. Taslim je krásnej inside baseball pro fajnšmekry - zmařený útoky, reflexivní protiútoky, prostě ráj nuancí a dynamika i brutalita, která osloví běžného diváka.

Potíž je, že ve dvou třetinách filmu dojde pára. Nápady v choreu pořád jsou, záporáci jsou odporní a šikovní, ale prostě to celé začne být mechanické, bolestně chybí wow momenty. Pěšáci padají a zase se zvedají, ačkoliv se to trochu prolomí do slasheru (údery kladivem do břicha a hlavy, zásahy mačetou), nikoho vlastně nic nebolí ani nezastaví… trivializace toho násilí jako takového pro estetiku fightu mi moc nevoněla. The Furious se prostě v závěru stává trochu exhibicí, která už kašle na filmové vyprávění a “kvality”, jen se snaží excelovat v tom svém, co Kendži umí na jedničku, a chce to ukázat konkurenci. Film jako takový ovšem trpí, protože je v důsledku jen takovým tím odhadnutelným brakem s bitkami, co jsou sice špičkové, ale snad až moc natahované (pro mě osobně největší problém např. čtvrtého Johna Wicka).

Oceňuju pořád tu kaskadérskou neomalenost a vyčerpávající duely, ale Kendži jako kouzelník-choreograf, co ho někdo pustil za kameru se vším všudy, se ještě musí otrkat, aby z toho bylo něco víc, než jen olympijský desetiboj ve rvačkách s dějem, co jen vyplňuje mezery mezi akcí a hereckými výkony vedlejších postav za trest.

Jak to vidí Mr. Hlad:

Očekávat od The Furious totální akční nářez nebylo přehnané. Před kamerou prověřený Joe Taslim a šikovný Miu Tse a za ní Kendži Tanigaki. Ten sice režíruje jen výjimečně, ale v Asii patří k předním choreografům a jeho série o Kenšinovi je akční lahůdka. Tak proč jsem na konci The Furious cítil jistou pachuť? Protože ten film je víceméně dokonalý, bohužel jen v jednom jediném směru. Řeč je samozřejmě o bitkách, Tanigaki i jeho bouchači před kamerou předvádějí úchvatné věci. Vyrovnávání záporáků na hromadu i první střet hrdinů, kdy si ještě jdou po krku, a vymýšlí, jak toho druhého přechytračit, jsou vyloženě boží. Do jisté míry to platí i o bitce v chlaďáku i o finále, jenže tam už se začíná malinko projevovat, v čem The Furious úplně nefunguje.

Ty bitky jsou dlouhé. Až únavně dlouhé. A možná proto, že tvůrci věděli, že všechno, co se děje mezi nimi, za moc nestojí. Příběh není bůhvíjak chytrý, napínavý ani překvapující. Spíš regulérně pitomý a i když by rád šel do podobné šíře jako dvojka Raid, nedaří se mu to. Navíc se tu zbytečně tlačí na patos a emoce a občas vyloženě bolí sledovat hrdiny, jejich promluvy a správňáckost. Takže člověk jen čeká, až se to začne znovu řezat. A jakoby tvůrci tušili, že v té neakční části mají trochu problém, na konci bitky dojí až přespříliš. Celkově tedy jisté zklamání, které potvrzuje, v čem je Tanigaki mistr, ale taky to, že v ničem jiném toho mistrovství zatím ani zdaleka nedosahuje.

Recenze dorazí brzy – O Furious se mezitím mluvilo i v MovieZone  Live.