Jak pises o Doomovi, ze se tam moc strili, tak mas recht, ale ja konecne dohanim starsi resty a dojel jsem nedavno Dooma Eternal. Z recenzi jsem vedel, ze se pridalo kapku na hopsacich castech, ale pozdeji jsem si nepripadal ani ne tak jako Mario, ale regulerne Prince z Persie, pac to skakani bylo silene v kombinaci s brutalni rychlosti akce a miliardou tezkych sracu to bylo casto fakt k posrani. Ale libilo se mi rozsireni loru i v navaznosti na puvodni Doomy (byt to loveni utrzku knih byl taky dobry oser) a proto si rikam, zda jit do dalsich dvou DLC (Ancient Gods), kde je ta hopsaci cast vytahnuta jeste o level vyse a obtiznost mnohem vetsi. Neni problem nejak prezit ty vybijeci areny, ale v kombinaci s tim skakanim a treba dvema Maraudery mi to prijde jak odobry recept na rozbiti klavesnice.  Vyplati se tedy tohle nejak prezit a uz jen kvuli te "klasicke" akci a dobremu rozsireni pribehu to dohrat, nebo si to pustit jako recap story na YT a osidit se tak treba o kulervouci momenty pri hrani? Poradite?

Ono se to pak časem srovná a ty soubojové části se objevují častěji a častěji, ale ty hry jsou nejen ukecané, ale ten začátek je prostě hodně dlouhý vždycky. Celkově ty hry mívají kolem 100h, což by si měl člověk před začátkem pořádně rozmyslet *:D* Já jsem třeba dohrál 3 i 4, ale u 5 už mi to prostě přišlo moc a nedal jsem to. A už takhle dlouhé hry prostě nechci vidět. 

Ty nám radšej napíš svoje pocity z Frieren ak si to už dopozeral *:))*

jo, no, akorát člověk musí mít super grafárnu, aby to rozchodil. Což, pokud ji z nějakého bizarního důvodu člověk už nemá, za to zas fakt nestojí. 

K tomu Doomovi, momentalne je Dark Ages na Steamu asi za 27 euro, coz uz za to fakt stoji. 

Ono sa to veľmi dobre číta, ale ja proste nerozumiem načo sa vôbec obťažujú predávať hráčovi ovládanie postavy, keď je to skoro vždy iba presunutie sa z bodu A do bodu B ktoré trvá maximálne 10 sekúnd, len aby som sa dostal k ďalšiemu niekoľko minutovému rozhovoru *:D*  Ale ok, asi je to ako keby som sa sťažoval že v Doom-ovi sa moc strieľa a málo rozpráva

Já, který u Persony 3, 4 a 5 nechal u každého dílu přes 130 hodin!  Série Persona se vyznačuje silným aspektem sociálního dramatu zasazeném do středoškolského prostředí, kde se filozofuje nad jedinečností lidské psychiky a smyslem vzdělávacího systému jako takového v životě lidském.Není to klasické JRPG s obvyklými žánrovými archetypy, protože hra si jde svou vlastní cestou, tj. je věrná své dlouhé tradici a nesnaží se podbízet žádným laciným kýčem typu: „Tady máš velký meč a běž zachránit svět od zkázy!“ Persona 5 je v prvé řadě vynikající osobní drama z univerzitního prostředí, jež je originálně zasazeno do dnešního japonského Tokia. Ústřední roli si uzurpoval bezejmenný hrdina, který je svým způsobem prázdným avatarem s předem danou základní startovací příběhovou linkou, jemuž jméno a společenské postavení na univerzitě i mimo ní vtiskne až hráč. Hrdina pátého dílu to nemá vůbec snadné, neboť se nad ním vznáší přízrak kriminální minulosti, díky čemuž byl přeložen na novou univerzitu a musel se tak přestěhovat do jiné lokality. To je dokonalá úrodná půda pro sociální experiment, jemuž vývojáři ze studia Atlus vystaví hráče. Hra totiž stojí a padá s tím, jak se dokážete proklestit akademickou džunglí a navázat nové vztahy i spojenectví. Jak je už na první pohled patrné, hlavní postava není tak úplně obyčejný student, neboť po nocích a během mimoškolních aktivit spolu se svými přáteli odemyká skryté schopnosti ukryté hluboko v lidské duši a mění se tak v maskovaného mstitele, jenž vstupuje do paralelního světa dospělých a napravuje jejich pokřivené charaktery. Hlavní postava a jeho přátelé se tak postupně stávají záhadnými Fantomovými zloději, jejichž aktivita sice mění chování lidí ve skutečném světě, avšak svými činy se dostávají stále častěji do nechtěné pozornosti svého okolí, zejména médií a policie. Žiješ tedy dvojí život, jeden jako nenápadný introvertní student řešící běžné starosti mladistvých, a druhý mnohem nebezpečnější, kdy si to pod frajerskou maskou a mužnou přezdívkou rozdáváte v alternativních světech s prvotřídními gaunery, mezi jejichž přednosti patří arogance, ješitnost, lakota, perverze nebo prostá touha ubližovat a ponižovat druhé. Scénář u Persony 5 je jedním z hlavních taháků celé hry, protože kombinuje hned několik žánrů a vyhrazuje si prostor i pro témata kontroverzní a přehlížená, ať již jde například o sexuální harašení, psychické problémy mladistvých nebo dokonce drogovou závislost. Příběh je proto plný filozofování nad životem a všemožnými lidskými emocemi. Jako červená nit se celou hrou nese příběhová originalita podtrhnutá vynikajícím scénářem, který nakopává zadky většině dnešní produkce. Skvělý příběh navíc prohlubuje ochotu hráčů věnovat desítky hodin „jen“ sociálnímu dramatu a péči o své hrdiny. Samotný sociální aspekt je ve hře přítomen vskutku silně, a tak nepřekvapí, že se protagonista v celé řadě školních aktivit i v trávení času mimo zdi univerzity propracovává ve společenském žebříčku směrem vzhůru - nebo naopak stagnuje, záleží na tom, jak odpovědně ke hře přistoupíš - nabírá vědomosti, získává další schopnosti a utužuje vztahy mezi svými novými přáteli. To vše se pak zúročí během hraní, protože Persona 5 nabízí vskutku propracované sociální vazby, kdy je za každým rozhodnutím a preferovanou činností skryto jiné vyústění. Dostupných aktivit je neuvěřitelné množství, de facto hra nabízí vše, co si pod pojmem studentský život dokážeš představit: klábosení se spolužáky, návštěva knihoven, kinosálů, posiloven, restaurací, zábavních parků, či obchodů všeho druhu, vypomáhání v kavárně, v níž je protagonista ubytován, četba a studium, textování s přáteli přes mobilní aplikaci, apod. Prostor je pochopitelně vyhrazen také navazování milostných vztahů. To vše je způsobem velmi uvěřitelným a zábavným zakomponováno do běžného studentského rozvrhu, kdy se střídá nejen denní doba a také počasí, ale i dny a měsíce v kalendáři, včetně ročního období, což má nemalý vliv na plnění povinných a také doporučených misí. Někdy je dokonce nutné na čas opustit svět Fantomů a věnovat se studiu, protože některé úkoly jsou vázány na předem daný termín. Sociální aspekt hry je proto u Persony 5 další silnou zbraní, se kterou může hra argumentovat, o to více, že v Japonsku jsou sice podobné RPG subžánry vcelku obvyklé, ale na Západě je v míře podobně kvalitní nabízí z velkých titulů pouze série Persona. Bravurní příběh s intenzivním moralistickým obsahem a originální příměsí japonské jinakosti, včetně propracovaného sociálního simulátoru nejsou jedinými přednostmi tohoto nevšedního kousku, jsou to také propracované postavy, které tentokrát nekopírují známé charakterové floskule z jiných japonských RPG, ale představují naopak zábavné ztělesnění základních teenegerovských typů, na které se nabalují propracované backstory: zamlklý samotář opředený povídačkami o kriminální minulosti (protagonista), impulzivní bouřlivák s cejchem flákače a rebela (Ryuji), odtažitá kráska toužící po uznání a přátelství (moje oblíbená Ann), talentovaný umělec uvězněný ve vlastní minulosti (Yusuke), premiantka zoufale hledající smysl své existence (Makoto), počítačový geek sužovaný traumaty z dětství (Futaba), bohatá dědička spoutaná svým společenským postavením (Haru), a v neposlední řadě tajemný mluvící kočičí tvor Morgana, jenž si tak nějak nemůže vzpomenout, byl-li někdy vůbec člověkem. Především umělecké ztvárnění a příběhový podklad čerpající z nepřeberné studnice okultismu, náboženství, science-fiction nebo kyberpunku jsou to, čím se série proslavila nejvíce. Vyznačuje se silným aspektem sociálního dramatu zasazeném do středoškolského prostředí, kde se filozofuje nad jedinečností lidské psychiky a smyslem vzdělávacího systému jako takového v životě lidském. Také hratelnost samotná si zasluhuje další pochvalu, protože sází na dynamické tahové souboje, nápadité, avšak v některých částech až zbytečně lineární dungeony, velmi přitažlivý aspekt sbírání Person a také řešení zajímavých hádanek. Persona 5 se nese ve dvou rovinách, které koexistují vedle sebe, navzájem se prolínají, ale přesto si nijak nekonkurují. Školský život je tak střídán úporným zápolením v dungeonech ztělesňujících paralelní vesmír a charakterová alter ega hrdinů i antagonistů. Čím horší a perverznější záporná osoba tento svět vytvoří, tím pochopitelně zvrácenější a nebezpečnější prostředí navštívíte. V něm se pohybuje i velké množství démonů, které je možné nejen porážet a zabíjet, ale také vydírat, okrádat nebo zmanipulovat tak, aby se přidali na vaši stranu, a tak se stali tzv. Personami. Je to klasický model alá Pokémon, kterým se hra inspirovala, a jenž je populární po celém světě. Každá Persona má své vlastní schopnosti a úroveň zkušeností, jež lze modifikovat. Zároveň lze Persony i různě kombinovat a přenášet jejich schopnosti na nově vytvořený kousek. A má to jeden z nejlepších herních soundtracků. [url=https://youtu.be/CGwH6rZk7VM?si=o7cr-wPv3qlFzW8p]Link [/url]A mohu velice doporučit [url=https://youtu.be/PnvAj2XyL-k?si=Ik4rdRIvHuehNkih]Persona 4[/url] a 5 anime, ovšem s anglickým dabingem.

Stejné lidi které baví visual novels? 

Chcel som dať tomuto žánru šancu, tak som si to kúpil hral som to tri hodiny a z tých troch hodín som 2h a 45min odklikaval dialógy. Ak som reálne hýbal postavou v hre, tak to bolo len že som na 5 sekúnd posunul páčku na ovládači smerom hore aby sa postava posunula napr. od dverí k schodok na čo sa následne samozrejeme spustila ďalšia scéna kde som odklikaval dialógy.  Extrémne kladné hodnotenia na steame.  Vysvetlite mi to prosím, koho toto môže baviť. 

Jsem v [spoiler]ACT 3[/spoiler] a jako... Ten příběh je neskutečný. Jasný lov platiny, nechci ten svět opustit. Jak tomu mohl dát Vortex 7/10 nechápu.

Najdojemnejší zombie trailer od Dead Islandu *:+*

Na 1:36 napravo od policejního auta jedna známá silueta zamručí: „S.T.A.R.S.“ *:)* jinak povedenej kraťas s Maikou *:+*

[url=https://www.youtube.com/watch?v=Xd72Q0Tg4ug]Resident Evil Requiem - Official 'Evil Has Always Had A Name' Live Action Short Film[/url]

Ono tomu totiz nepomaha to, ze je tam dost postav podobnych, jako on. Takze moje myslenky byly: [spoiler]To je on, jen jina verze z alternativni reality. [/spoiler]

Absolute cinema moment. K tomu ta hudba.  Bohužel jako ty jsem tomu taky nechtěl uvěřit, protože tohle se přece nedělá *:D* Docenil jsem to až zpětně.

[url=https://ibb.co/spwZwr4Y]Link[/url]

Konec Létajících útesů, spoiler jako prase. [spoiler]Emoce nula, protože jsem si říkal, že je přece hovadina, aby zabili hlavní postavu... Až dnes to na mě doléhá, protože tomu teprve začínám věřit*:o*[/spoiler]

Hlavně ta hudba je neskutečná. Totální mix žánrů, který funguje, i když to ze vteřiny na vteřinu přepne do pomalu techna. [url=https://youtu.be/oeFkb3LsmlQ?si=ezdymivonvcs3LIE]Toto[/url] byl moment, kdy jsem se do té hry naplno zakoukal a podle komentářů nejsem jediný (1:48 je hudba pro Bohy) Celý level Flying Waters je ukázkou toho, že podvodní level nemusí stát za ho.no*:))*

Shodou okolností to začal hrát kamarád a je na tom podobně jak ty.  Co můžu říct je jen to, že vám fakt závidím, že to procházíte poprvé...  A ano, ten začátek, leč se to zdá šílený, fakt ještě nic není. A to je myšleno jen a jen v dobrém.  Nevím, kdy mě něco takhle naposledy vzalo jako celek. 

Nevedel jsem co si zahrat, tak jsem si zaplatil na pc xbox gamepass a nainstaloval south of midnight. Zatim jsem v 5. kapitole a doporucuji, krasna, obcas melancholicka hra s paradni grafikou ( nektere casti sveta a in game animace jsou zobrazeny v nizsim fps jako spidey paralelni svety)..