Řeknu to asi tak, že když "náhodou" vidím Společenstvo prstenů, tak mám pokaždý radost, že tam umře :)

Detaily zrovna tady fakt ne, sorry.

Já mám k tomu pokecu trochu ambivalentní vztah, kterej vychází z mého předchozího hotelového zaměstnání. Se trochu rozepíšu, můžu? :D

Cca pět let v kuse jsem fungoval od 7 večer do 7 ráno v té pětihvězdě, která už dnes neexistuje. Jednou z prerekvizit k zaměstnaní samozřejmě bylo klábosit s hotelovejma hostama.

Každej večer to bylo klidně 20-30 v angličtině vedenejch small talků (Češi u nás moc nebydleli) , protože když už u nás pobývala paní Flinstoneová atd. (jo, bude nějakej ten name drop, sorry jestli to bude působit jako protivné machrování), tak samozřejmě chtěla pokecat o Praze s tím prvním na ráně, což jsem byl často právě já. V závislosti na tom, v kolik nad ránem a s kolika promilema se vrátila, tak i o životě.

Občas to byl fakt krátkej small talk, když jsem pouštěl Cilliana Murphyho, Paula Rudda atd do "naší" posilky. Nebo když v noci chtěla doporučit Natasha Bedingfield, kam zajít na jídlo a dobrý český pivo.

Nebo když na mě řval císař Palpatin v županu kvůli jisté nepříjemnosti na pokoji. Nebo když Sean Bean... No, raději nic :D I po těch letech si tohle ospravedlním tak, že pojedu jenom pozitivně. Každopádně často prostě pokecat a už je nikdy nevidět.

Občas to byly pravidelnější small talky (Stillking u nás ubytovával herce a herečky z celého světa) a moc rád třeba vzpomínám na Nikolaje Lie Kaase, kterej měl každé ráno problémy vstávat, aby ho řidič odvezl na plac u nás točené Brittanie. Ale byl to neskutečnej sympaťák, kterýho jsem narozdíl od jinejch viděl rád fakt pokaždý.

No v něco jako přátelství se tohle přetavilo asi jenom v případě syna Tima Rotha. Jack tenkrát přijel do Prahy v ne zrovna dobrém rozpoložení a už první večer měl v hotelu nějakej konflikt (už nevím). Zavíral jsem po něm bar a on pak vážně x tejdnů po večerním návratu z práce zašel pokecat. Vyprávěl o snaze prorazit, o svejch démonech atd. Ne, o taťkovi řeč nebyla a očividně byl i rád, že ho s prosbou o nějakou tarantinovskou historku neotravuju.

Když tenkrát odjížděl pryč, tak se mi snažil narvat obálku naducanou prachama (odmítnul sem), děkoval, jak sem byl jedinej, s kým si mohl bez obav popovídat atd atd. Slíbil, že až přijede příště, tak zajdeme na pivo i mimo moje zaměstnání, ale na to už nedošlo, protože jsem se musel z rodinejch důvodů vrátit na Vysočinu a pak přišel covid.

Dneska co se small talku týče, tak už bez přítomnejch hvězd raději spíš (max po úvodním pošoupnutí) mlčím a poslouchám. Jak Gonzi níže nastolil filozofickou otázku ve znění: ""proč a kdy mluvit", tak já bych návazal s tím, že lidi celkově možná občas až moc melou pantem a málo naslouchají těm druhejm. Zvlášť pokud ti druzí mají narozdíl od nich co říct :)

Takže tak a sorry za možné gramatické vraždy v textu :) Vidíte, vlastně jsem se asi potřeboval vypovídat :DDD

Mě ani nebaví v online světě. Můj celoživotní "problém" je, že rád vedu diskuzi... mám nulovou potřebu si s někým povídat, "aby nebylo ticho".
Viz tahle odpověď, nepovažuju za zajímavé, jestli mě to baví nebo ne, ale filosofická otázka "proč a kdy mluvit" 

Pavouci nejsou hmyz, ale pavoukovci. Což je fajn, protože pak můžu říct, že mi (typický evropský) hmyz nějak extra nevadí, že jsou to hlavně pavoukovci. 
A pokud nějakého vidím vevnitř, tak nežije.