James Gunn má teď na starost superhrdiny od DC a dělá s nimi zajímavé věci. I když ne vždycky to vyjde. Superman vsadil na naivitu a vyšlo to tak napůl, Supergirl naprosto propadla, v televizi jsme ale dostali komiksovou detektivku Lanterns nebo drsnějšího a nečekaně zajímavého Peacemakera. Občas tedy šlápne vedle, ale možná lepší než hrát na jistotu. Clayface to zkouší taky jinak, příběh herce, který se podrobí experimentální operaci a tak trochu začne ztrácet kontrolu nad vlastním tělem, sliboval být hutnou hororovou podívanou. A vzhledem k tomu, že se na něm podílel Mike Flanagan, byly šance, že se to povede, docela slušné. Jak to dopadlo? 

Jak to vidí do_od:
Nulová očekávání se zase jednou potkala s v rámci možností povedeným filmem. Výsledek? Spokojené dojmy, které ve mně pár dní po projekci dokonce i trochu rostou, i když to asi na nějaké výraznější hýbání se skóre stačit nebude. Zklamání jako u Supergirl se díkybohu neopakuje. Především je ale nutné říct, že Clayface není vyloženě horor. Spíš se jedná o moderní tragédii, která má lehký přesah do současného showbyznysu a cancel culture. No a na to je pak dál naroubovaná už klasická revenge story podle komiksových notiček, která bohužel nijak nevybočuje z mantinelů toho, co jsme v minulosti viděli.

A to je asi hlavní překážka filmu k cestě k lepším ohlasům – Clayface totiž nepřichází s ničím vyloženě novým ani přelomovým, a pokud od něj budete mít v tomhle směru vyšší očekávání, tak vás prostě zklame. Nicméně jako záporácký origin s prvky tragédie to vlastně šlape úplně v pohodě. Body-horor elementy jsou krásně nechutné a slabší povahy budou mít v kině / doma co dělat, aby některé scény ukoukaly. Škoda, že je trailery dost vyspoilerovaly. Velmi se povedla i sekvence z finále v nočním klubu, kde už hlavní postava plně ovládá schopnost proměny a Watkins se tak mohl maličko vyřádit. Samozřejmě je to celé v eRku, takže to místy slušně čvachtá. No a zároveň je to pro DCU také první výlet do hrané podoby Gothamu, který se prostě povedlo trefit z hlediska atmosféry i lehce nakouslé prohnilosti. Charakteristicky tak Clayface trefil vše, co bylo třeba, včetně finální monstrozity našeho antagonisty (i když tam už CGI maličko haprovalo). Pokud jste fanoušky či fanynkami DC komiksů, za tu návštěvu kina to stojí. Jestli vám je to víte kde, o nic nepřijdete.

Jak to vidí filmfanouch:
Clayface dokazuje, že i komiksový záporák z druhé ligy může utáhnout vlastní film, pokud se k němu přistoupí trochu jinak než ke klasické superhrdinské podívané. Novinka ze světa DC Universe se místo velkolepého budování propojeného univerza soustředí na tragický příběh herce Matta Hagena, jehož nadějnou kariéru zničí brutální útok a touha po druhé šanci ho přivede k experimentu s děsivými následky. James Watkins dodává atmosférický horor, který má díky psychologicky zaměřenému příběhu a motivům traumatu, ztráty identity a pomsty blíže k prvnímu Jokerovi než ke klasickým komiksovým blockbusterům. Přestože se film nevyhne některým žánrovým klišé a omezený rozpočet se místy projeví, jeho samostatnost a ochota vydat se trochu jiným směrem patří k největším přednostem.

Clayface navíc ukazuje, že film o komiksovém záporákovi nemusí automaticky dopadnout jako nepovedený pokus o rozšíření populární značky. Tom Rhys Harries ztvárňuje Matta Hagena jako tragickou a psychicky nevyrovnanou postavu, jejíž postupná proměna v monstrum není pouze otázkou děsivých tělesných deformací, ale také ztráty vlastní identity. Watkins přitom dokáže nabídnout několik fyzicky nepříjemných hororových momentů a zároveň udržet příběh funkční i v jeho komornějších polohách. Výsledkem není revoluce, ale svěží alternativa ke generickým komiksovým podívaným, která připomíná, že budoucnost DCU nemusí stát jen na velkolepých týmovkách a neustálém propojování jednotlivých projektů. Právě žánrová rozmanitost by mohla být cestou, jak komiksovým adaptacím dodat novou energii. 

Jak to vidí Crom:
Filmy ze stáje DC to budou mít vždycky těžké. Bez ohledu na to, kolik restartů jim Warneři dopřejí. Protože budou už navždy „ti druzí“ za veleúspěšným Marvelem. Ostatně propastný rozdíl v popularitě mezi oběma stájemi jsme mohli letos vidět na tržbách Supergirl a čtvrtého Spider-Mana. Fanoušci komiksových trenkařů srocených kolem Batmana a Supermana to zkrátka nemají na stříbrném plátně jednoduché a něco mi říká, že se to do budoucna nijak zásadně nezmění. Jak to bude se stávajícím rebootem pod taktovkou Jamese Gunna ukáže čas a akviziční dopady fúze Warnerů a Paramountu, nicméně to neznamená, že bychom v mezičase nemohli dostat nějaké to milé překvapení v podobě kvalitního komiksového filmu. A zdá se, že jedno takové na nás čeká hned teď. Jmenuje se Clayface a vám by rozhodně neměl v kinech uniknout!

Kdo čtete komiksy, tak dobře víte, že jde o jednoho z příslušníků panteonu záporáků samotného netopýřího muže. Čeká nás tedy podobný origin jako v případě Jokera? Ano i ne. Clayface si jde svou vlastí cestou – nekopíruje jiné syžety, hledá neotřelé cesty a dovede pořádně překvapit. Především tím, že jde o kvalitní body horor, kde stačí jedno menší předávkování experimentální neregistrovanou léčivou látkou plnou nanobotů a začnou se dít velmi podivné věci. To, co mělo jednomu mladému herci vrátit tvář poté, co ho místní mafián zohyzdil jako pomstu za nevhodně prohýřenou noc, se změní v noční můru plnou šílených přeměn a metamorfóz. Režisér James Watkins má s horory dost zkušeností na to, aby vám připravil důstojné krvavé hody, nicméně zvládá i práci s několika málo postavami na to, aby s nimi rozehrál slušné psychologické drama. Sice v mikroskopickém měřítku relativně malého filmu, jehož komiksové kořeny problesknou pouze při letmé zmínce o Gothamu, nicméně v takové formě, která vám dá vzpomenout na to nejlepší z Cronenberga. A to je zatraceně slušná vizitka!

Recenzi čekejte velmi brzy