To ale stojí hlavně na principu naučené bezmoci. Lidi, co nemění své okolí a hlavně chtějí mít svůj klid byli prostě životem naučeni k tomu, že to nemá smysl, nebo že to pro ně skončí ještě špatně. A IMHO je to docela celospolečenský fenomén, žádné čecháčkovství.

Problém je nálepkovat stylem "český Pepík" a popisovat u toho v celku běžné chování lidí jako takových. Proti Rusku můžeš jít bojovat dnes. Jdeš? Ne. A až budou v Polsku tak půjdeš? Nebo musí být až v Ostravě, nebo tě Ostrava taky ještě nezajímá dost?
To prosím nijak neútočím. Tady jde čistě o to, že jít do armády znamená jít sloužit rozmarům aktuálního politického vedení daného území (aka chceš bránit svou vlast, pak si vlast zvolí něco jako Orbána a najednou jdeš na Ukrajinu střílet Ukrajince), což efektivně znamená, že ti zbývá jen bránit svůj domov, svou rodinu po vlastní ose => Operuješ ve světě, ve kterém jsi malé, bezvýznamné nic a jen se snažíš, abys ty / tvůj rod nevymřel.
A to není jakkoli unikátní v Česku. Ve světě obecně je plno zákonů, se kterými běžná populace silně nesouhlasí, ale elita si je vesele prosazuje a říká tomu demokracie. Což není zrovna prostředí, ve kterém ti kvete "máme se tak, jak si to zařídíme a o co se zasadíme".

Kolik lidí třeba souhlasí s poplatkem pro boj proti pirátství u prázdných nosičů?

A když si tohle uvědomuješ, tak dojdeš k tomu, že ti je vlastně jedno, kdo sedí v Praze v parlamentu. V opravdovém právním státě a v opravdové demokracii by to bylo třeba jiné, ale nějak mě nenapadá, kde ve světě či v Evropě toto mají.