Kamarad potvrzuje, ze kostymek by slecne padnul *:D*

PM. 

Asking for a friend... potrebuje fotku slecny, aby mohl porovnat *:))*

Ano, to je přesně ona! Včera jsem už hledal nějaky kozplaye ... *8)**:D*

...ok tak ja tomu dám ešte šancu *8)*

Tebe asi na Valentýna nečekalo před domem deset zklamaných a nasraných holek, co? Harem route ( ͡° ͜ʖ ͡°) [url=https://ibb.co/0R6cPxMz]Esmo [/url] Pořád říkám doma slečně, ať si ten kostýmek opatří, když vypadá víceméně jako ona. 😩.

To sis odnesl hezky *:D* rozhodně se na tom dá ocenit, že si tam můžeš začít i s učitelkou *:D*

Hraje to kámoš, dost často mi o tom povídá. Zatím jsem si z toho akorát odnesl, že Ann je dost sexy *:D*

Já jsem přesně někde napůl mezi oběma názory. Počítal jsem s tím, že je to hodně ukecaná hra a tak mě pomalejší začátek nerozhodil, líbilo se mi uvedení do toho, jak funguje svět, kdo je kdo a co je co. Zároveň mě bavilo, jak se postupně přidávaly gameplayové prvky a prvních cca 25 hodin podle mě bylo tempo úplně perfektní. Zábavné fighty a dungeony a na druhé straně všechny real-life aktivity dávaly smysl a poskytovaly jasný progres. Zároveň první schůzky s confidants byly často ty nejzajímavější. Tahle první objevovací čtvrtina byla za mě 10/10 top zážitek. Pak ale hra pochopitelně sklouzla do rutiny, protože už nebylo co objevovat a i příběhově to přestávalo tolik šlapat. Do cca 50. hodiny to bylo ještě ok, ale pak kolem 70 už jsem zažíval dost burnout. Dungeony a souboje už byly hodně repetitivní. Od těch 50+h hlavně bylo z hlediska zápletky dost vidět, že se trochu točí kola a čekáme primárně na to, abychom časově dorazili do bodu, kdy se protneme s rovinou z intra a dostaneme do “přítomnosti” k výslechu. V tomhle bodě jsem pak usoudil, že je načase si dát pauzu a hru odložil v podstatě na 4 roky. Loni jsem se k Personě vrátil a musím říct, že jsem tu poslední třetinu v podstatě protrpěl. Podle očekávání byla ta nejzajímavější část rozuzlení situace ze začátku hry, ale plot points toho zbytku byly taky fajn. Jenže to podání byla dost slabota a hratelnost úplně pekelná. “Writing” šel na konci hry úplně do hajzlu a bylo to, jak kdyby úplně přestali věřit v hráčovu inteligenci a začali každých pět minut dělat rekapitulaci, kdyby náhodou. V jakémkoliv rozhovoru hlavně musí všichni něčím přispět, aby byla vidět síla přátelství. “Všichni” ke konci hry znamená 8-12 lidí a určitě vidíte, proč je to problém, když je to vynucené a reálně nemají co říct. V questech confidantů stačilo vždy ve druhé půlce odkývat jakýkoliv shit, co na mě hodili a pak si vyslechnout jak jsem úplně nejlepšejší na světě a co by beze mě dělali. Hratelnost téměř nulová, protože v této fázi hry už je hráč tak overpowered, že jakákoliv interakce s herními systémy je zbytečná. Hra říká, ať si dobře vybíráš, jak strávíš čas, ale já měl vymaxované skoro všechno, co jsem považoval za důležité a ke konci jsem v podstatě rovnou chodil spát, ať se proboha někam konečně posunu. Souboje jsem proklikal napůl na autoplay a díky bohu že v Mementos se dají fighty skipnout instantně. Posledních pár boss fightů bylo natahované peklo; stejně jako Pokemoni tu boje fungují  jako komplikovanější kámen nůžky papír - já už vím, že mám na kámen použít papír, mám ho k dispozici, dal jsem na něj všechny buffy a je na velmi vysokém levelu. Boss má ale tolik HP, že jsem ho mlátil klidně 40 minut. A takové ty zvraty jako “pozor, v tomhle kole změnil kámen na nůžky” to vážně nespasí. Takže ve zkratce, hrací část byla nudná až otravná a příběhová byla natahovaná a poměrně hloupá. Ten bonusový Royal třetí semestr jsem dokoukal na Youtubu a vůbec mi to nevadilo. I ten mi ve výsledku přišel jako more of the same a nechápu, proč na internetu lidi dělají, jako že jim změnil život. Nemyslím si, že by se za ty 4 roky, co jsem si dal pauzu nějak výrazně změnil můj vkus nebo by mi zásadně klesla tolerance pro anime bullshit. Podle mě prostě jen natáhli hru s obsahem na 40h do 140 a scénáristi v sobě taky měli nápady jen na zlomek a ke konci se museli uchýlit ke klišé, šablonám a jednoduchým poselstvím typu “korupce bad, přátelství good”. Zvláštní zmínku si zaslouží soundtrack, díky kterému jsem u hry určitě vydržel o kus déle. Doporučil bych cover album od kapely J-Music Ensemble, to je za posledních pár let moje možná nejposlouchanější deska, která ten geniální základ obohatí o improvizaci. Věci jako Price nebo Butterfly Kiss umím nazpaměť, některé i vyloženě zahrát na nástroje.

[b][url=https://youtu.be/l8AAXkW2qLk?si=1BcaruhGC29H19d7]Samson[/url][/b] vypadá jako moc [url=https://youtu.be/fA6A31Q5LlY?si=9-PUb-afmpnRUwZH]sympatická[/url] [url=https://youtu.be/i111LkVVaYI?si=iEq6UeJ7o_3nwz8s]hra[/url], která je sice budgetová, ale rád tenhle projekt podpořím, protože je vizuálně líbivý (fiktivní město, špinavé ulice, zatažená obloha), odehrávající se v 90s, fokus na boj zblízka, automobilové honičky (pocta Driverovi) v takovém menším open-worldu. Nejvíc mě ale asi dostala fyzika protagonistovo vlasů při bitkách. 😅👌

Myslím si, že těžší jsou tam ty encounters za fialovými bránami, což je ale volitelné. Jinak já Eternal hrál na nějakou střední obtížnost tak nevím, co to udělá na ty vysoké obtížnosti. Ale přišlo mi to v pohodě, stejně obtížné, když ti sypou víc nepřátel, tak ti ale taky dávají prostředky na jejich management (kladivo, když se ho člověk naučí používat je docela op) Že by tam bylo nějak víc skákání mi ani nepřipadá, ale mě parkourové pasáže v Eternalu nevadily, takže to možná tolik nevnímám. Naopak mi to přišlo ještě víc "arena za arenou" a dva maraudeři jsou zrovna v pohodě, vyběhnou na tebe v pěkné členité arénce, stačí se naučit fast-switching trik s kuší a brokárnou a maraudera dáš hned (při rychlém switchování těchhle dvou zbraní se nestihne probrat ze stunned animace a zabiješ ho na jeden zátah). 

Ja prave videl par ingame animaci a pribehovych uryvku a rikam si, to vypada peckovne (Avengers Endgame s portaly (: ), ale v recenzich dost nakladali tem hopsacim pasazim, ktere snad jeste povysili o level vyse a souboj s dvema Maraudery je v takovych arenach k posrani. V akci to koupis i nyni do 7€/kus, coz jde, ale pokud bych mel zase 5h lovit utrzky loru po strechach jako princ kdyz skakal na Babylonskou vez a u toho dostavat tezce na prdel, tak i tech 7€ je moc (: Jinak pokud si vzpominam tak psali, ze idealne to hrat primo po Eternalu, kdy mas komplet full vybavu a vsechny schopnosti, ze jinak je to silene tezke snad i na easy, pac zacinas od nuly a i obyc impove si te mazou na chleba. To sedi, je to fakt tak tezssi oproti Eternalu?

Za mě jsou v Ancient gods dost otravne části, ke kterým se moc nemam důvod vracet, ale taky jedny z nejlepších částí z celeho Eternalu. A kladivo rulluje.  Celkově je vidět, že to bylo vyrobené trochu narychlo a kvůli covidu i  trochu na půl plynu, ale jestli to jde někde koupit levně, tak bych neváhal. Je to turt skvělý a jsou tam boží arény a oblasti (vedle  těch meh)

Jak pises o Doomovi, ze se tam moc strili, tak mas recht, ale ja konecne dohanim starsi resty a dojel jsem nedavno Dooma Eternal. Z recenzi jsem vedel, ze se pridalo kapku na hopsacich castech, ale pozdeji jsem si nepripadal ani ne tak jako Mario, ale regulerne Prince z Persie, pac to skakani bylo silene v kombinaci s brutalni rychlosti akce a miliardou tezkych sracu to bylo casto fakt k posrani. Ale libilo se mi rozsireni loru i v navaznosti na puvodni Doomy (byt to loveni utrzku knih byl taky dobry oser) a proto si rikam, zda jit do dalsich dvou DLC (Ancient Gods), kde je ta hopsaci cast vytahnuta jeste o level vyse a obtiznost mnohem vetsi. Neni problem nejak prezit ty vybijeci areny, ale v kombinaci s tim skakanim a treba dvema Maraudery mi to prijde jak odobry recept na rozbiti klavesnice.  Vyplati se tedy tohle nejak prezit a uz jen kvuli te "klasicke" akci a dobremu rozsireni pribehu to dohrat, nebo si to pustit jako recap story na YT a osidit se tak treba o kulervouci momenty pri hrani? Poradite?

Ono se to pak časem srovná a ty soubojové části se objevují častěji a častěji, ale ty hry jsou nejen ukecané, ale ten začátek je prostě hodně dlouhý vždycky. Celkově ty hry mívají kolem 100h, což by si měl člověk před začátkem pořádně rozmyslet *:D* Já jsem třeba dohrál 3 i 4, ale u 5 už mi to prostě přišlo moc a nedal jsem to. A už takhle dlouhé hry prostě nechci vidět. 

Ty nám radšej napíš svoje pocity z Frieren ak si to už dopozeral *:))*

jo, no, akorát člověk musí mít super grafárnu, aby to rozchodil. Což, pokud ji z nějakého bizarního důvodu člověk už nemá, za to zas fakt nestojí. 

K tomu Doomovi, momentalne je Dark Ages na Steamu asi za 27 euro, coz uz za to fakt stoji. 

Ono sa to veľmi dobre číta, ale ja proste nerozumiem načo sa vôbec obťažujú predávať hráčovi ovládanie postavy, keď je to skoro vždy iba presunutie sa z bodu A do bodu B ktoré trvá maximálne 10 sekúnd, len aby som sa dostal k ďalšiemu niekoľko minutovému rozhovoru *:D*  Ale ok, asi je to ako keby som sa sťažoval že v Doom-ovi sa moc strieľa a málo rozpráva

Já, který u Persony 3, 4 a 5 nechal u každého dílu přes 130 hodin!  Série Persona se vyznačuje silným aspektem sociálního dramatu zasazeném do středoškolského prostředí, kde se filozofuje nad jedinečností lidské psychiky a smyslem vzdělávacího systému jako takového v životě lidském.Není to klasické JRPG s obvyklými žánrovými archetypy, protože hra si jde svou vlastní cestou, tj. je věrná své dlouhé tradici a nesnaží se podbízet žádným laciným kýčem typu: „Tady máš velký meč a běž zachránit svět od zkázy!“ Persona 5 je v prvé řadě vynikající osobní drama z univerzitního prostředí, jež je originálně zasazeno do dnešního japonského Tokia. Ústřední roli si uzurpoval bezejmenný hrdina, který je svým způsobem prázdným avatarem s předem danou základní startovací příběhovou linkou, jemuž jméno a společenské postavení na univerzitě i mimo ní vtiskne až hráč. Hrdina pátého dílu to nemá vůbec snadné, neboť se nad ním vznáší přízrak kriminální minulosti, díky čemuž byl přeložen na novou univerzitu a musel se tak přestěhovat do jiné lokality. To je dokonalá úrodná půda pro sociální experiment, jemuž vývojáři ze studia Atlus vystaví hráče. Hra totiž stojí a padá s tím, jak se dokážete proklestit akademickou džunglí a navázat nové vztahy i spojenectví. Jak je už na první pohled patrné, hlavní postava není tak úplně obyčejný student, neboť po nocích a během mimoškolních aktivit spolu se svými přáteli odemyká skryté schopnosti ukryté hluboko v lidské duši a mění se tak v maskovaného mstitele, jenž vstupuje do paralelního světa dospělých a napravuje jejich pokřivené charaktery. Hlavní postava a jeho přátelé se tak postupně stávají záhadnými Fantomovými zloději, jejichž aktivita sice mění chování lidí ve skutečném světě, avšak svými činy se dostávají stále častěji do nechtěné pozornosti svého okolí, zejména médií a policie. Žiješ tedy dvojí život, jeden jako nenápadný introvertní student řešící běžné starosti mladistvých, a druhý mnohem nebezpečnější, kdy si to pod frajerskou maskou a mužnou přezdívkou rozdáváte v alternativních světech s prvotřídními gaunery, mezi jejichž přednosti patří arogance, ješitnost, lakota, perverze nebo prostá touha ubližovat a ponižovat druhé. Scénář u Persony 5 je jedním z hlavních taháků celé hry, protože kombinuje hned několik žánrů a vyhrazuje si prostor i pro témata kontroverzní a přehlížená, ať již jde například o sexuální harašení, psychické problémy mladistvých nebo dokonce drogovou závislost. Příběh je proto plný filozofování nad životem a všemožnými lidskými emocemi. Jako červená nit se celou hrou nese příběhová originalita podtrhnutá vynikajícím scénářem, který nakopává zadky většině dnešní produkce. Skvělý příběh navíc prohlubuje ochotu hráčů věnovat desítky hodin „jen“ sociálnímu dramatu a péči o své hrdiny. Samotný sociální aspekt je ve hře přítomen vskutku silně, a tak nepřekvapí, že se protagonista v celé řadě školních aktivit i v trávení času mimo zdi univerzity propracovává ve společenském žebříčku směrem vzhůru - nebo naopak stagnuje, záleží na tom, jak odpovědně ke hře přistoupíš - nabírá vědomosti, získává další schopnosti a utužuje vztahy mezi svými novými přáteli. To vše se pak zúročí během hraní, protože Persona 5 nabízí vskutku propracované sociální vazby, kdy je za každým rozhodnutím a preferovanou činností skryto jiné vyústění. Dostupných aktivit je neuvěřitelné množství, de facto hra nabízí vše, co si pod pojmem studentský život dokážeš představit: klábosení se spolužáky, návštěva knihoven, kinosálů, posiloven, restaurací, zábavních parků, či obchodů všeho druhu, vypomáhání v kavárně, v níž je protagonista ubytován, četba a studium, textování s přáteli přes mobilní aplikaci, apod. Prostor je pochopitelně vyhrazen také navazování milostných vztahů. To vše je způsobem velmi uvěřitelným a zábavným zakomponováno do běžného studentského rozvrhu, kdy se střídá nejen denní doba a také počasí, ale i dny a měsíce v kalendáři, včetně ročního období, což má nemalý vliv na plnění povinných a také doporučených misí. Někdy je dokonce nutné na čas opustit svět Fantomů a věnovat se studiu, protože některé úkoly jsou vázány na předem daný termín. Sociální aspekt hry je proto u Persony 5 další silnou zbraní, se kterou může hra argumentovat, o to více, že v Japonsku jsou sice podobné RPG subžánry vcelku obvyklé, ale na Západě je v míře podobně kvalitní nabízí z velkých titulů pouze série Persona. Bravurní příběh s intenzivním moralistickým obsahem a originální příměsí japonské jinakosti, včetně propracovaného sociálního simulátoru nejsou jedinými přednostmi tohoto nevšedního kousku, jsou to také propracované postavy, které tentokrát nekopírují známé charakterové floskule z jiných japonských RPG, ale představují naopak zábavné ztělesnění základních teenegerovských typů, na které se nabalují propracované backstory: zamlklý samotář opředený povídačkami o kriminální minulosti (protagonista), impulzivní bouřlivák s cejchem flákače a rebela (Ryuji), odtažitá kráska toužící po uznání a přátelství (moje oblíbená Ann), talentovaný umělec uvězněný ve vlastní minulosti (Yusuke), premiantka zoufale hledající smysl své existence (Makoto), počítačový geek sužovaný traumaty z dětství (Futaba), bohatá dědička spoutaná svým společenským postavením (Haru), a v neposlední řadě tajemný mluvící kočičí tvor Morgana, jenž si tak nějak nemůže vzpomenout, byl-li někdy vůbec člověkem. Především umělecké ztvárnění a příběhový podklad čerpající z nepřeberné studnice okultismu, náboženství, science-fiction nebo kyberpunku jsou to, čím se série proslavila nejvíce. Vyznačuje se silným aspektem sociálního dramatu zasazeném do středoškolského prostředí, kde se filozofuje nad jedinečností lidské psychiky a smyslem vzdělávacího systému jako takového v životě lidském. Také hratelnost samotná si zasluhuje další pochvalu, protože sází na dynamické tahové souboje, nápadité, avšak v některých částech až zbytečně lineární dungeony, velmi přitažlivý aspekt sbírání Person a také řešení zajímavých hádanek. Persona 5 se nese ve dvou rovinách, které koexistují vedle sebe, navzájem se prolínají, ale přesto si nijak nekonkurují. Školský život je tak střídán úporným zápolením v dungeonech ztělesňujících paralelní vesmír a charakterová alter ega hrdinů i antagonistů. Čím horší a perverznější záporná osoba tento svět vytvoří, tím pochopitelně zvrácenější a nebezpečnější prostředí navštívíte. V něm se pohybuje i velké množství démonů, které je možné nejen porážet a zabíjet, ale také vydírat, okrádat nebo zmanipulovat tak, aby se přidali na vaši stranu, a tak se stali tzv. Personami. Je to klasický model alá Pokémon, kterým se hra inspirovala, a jenž je populární po celém světě. Každá Persona má své vlastní schopnosti a úroveň zkušeností, jež lze modifikovat. Zároveň lze Persony i různě kombinovat a přenášet jejich schopnosti na nově vytvořený kousek. A má to jeden z nejlepších herních soundtracků. [url=https://youtu.be/CGwH6rZk7VM?si=o7cr-wPv3qlFzW8p]Link [/url]A mohu velice doporučit [url=https://youtu.be/PnvAj2XyL-k?si=Ik4rdRIvHuehNkih]Persona 4[/url] a 5 anime, ovšem s anglickým dabingem.