Nemám rád otázku "Jaký je tvůj nejoblíbenější film?" nebo "Jaký je podle tebe nejlepší film?", protože jsem jich viděl obrovské množství, a každý z nich je trochu jiný, zasáhl mě, ohromil mě, dojal mě trochu jinak. Takže si tvořím v hlavě jakýsi pseudoseznam toho nejlepšího. Není ucelený, není definitivní, a jsem vždy rád, když tam můžu nějaký přidat. A už při sledování Dvanácti rozhněvaných mužů jsem věděl, že tenhle kousek si tam místo zaslouží.
Považuji to za brilantně napsané. Miluju, když scenárista vezme každodenní věc, která je známá a uvěřitelná, a dokáže ji vepsat do filmu, kde prostě funguje jak "filmově", tak i přirozeně. Hádky manželů v Anatomii pádu a Manželské historii. Složité vztahy s pokrevní rodinou v nedávnem Otec Matka Sestra Bratr. Krása tiché každodennosti a krása jednotlivce v Dokonalých dnech. Tohle všechno považuji za špičkovou scenáristiku-když univerzálně známou, možná až přehlíženou věc dovedu účinně uvěřitelně zachytit a vypravěčsky využít. A tady jsem toho dostal hodinu a půl. Není to postupná gradace, naopak. Situace v místnosti se vyostří, jen aby najednou opět na chvíli zchladla, a pak se opět vyostřila díky postavám. Ty jsou některé tvrdě analytické, některé bouřlivě výbušné, a některé tam vůbec nechtějí být. Každá ma jinou definující vlastnost, jedna je trochu posránek, druhý nemá famózní životní podmínky, druhý to má celé na buřtu. Je to krásný vařící se kotlík, a je naprosto znamenité to vše poslouchat. Ty drobné náznaky, ten vyvíjený tlak, výměny názorů a změny postojů. Řeknu to na plnou hubu-ten scénář je jeden z mála, které bych si dovolil označit za neprůstřelné.
Miluju, jak je to zahrané. Dvanáct herců, jedna místnost. Nikdo z nich nehraje žádnou arcisvini, nikdo z nich nehraje žádného Mirka Dušína. Všichni hrají obyčejné lidi, které mají své můry, své postoje, celé životy a kteří se musí všichni shodnout na jedné věci. Je to přitom dle mého herecky náročné, skákat od dlouhých monologů k záběrům, kdy bez hnutí sledujete dění v místnosti. Kdy najednou z širokého záběru, zachycujícího celou místnost, máte kameru kousek před obličejem, zatímco snímá každý jeden sval vaší tváře. Je to děsivá výzva, a tady se s ní musí poprat hned dvanáct herců. Jeden by to nezvládl, a ten film by se mohl zhroutit jako domeček z karet. A všichni to tu zvládají bravurně.
Jsem ohromený tím, jak je to zrežírované. Malý prostor. Jedna místnost, na pět minut místnost druhá, na dvě minuty soud a venkovní prostor. Režisérská noční můra. Můžu to natočit jako divadlo, však už to taky několikrát dost dobře fungovalo (Hitchcockův Provaz, který dokonce téměř celou svou stopáž dodržuje pravidlo tří stěn). Ale Lumet to pojal jinak. Z malého prostoru totiž udělal prostor velmi dynamický. Každý pohyb kamery, každý dlouhý záběr střídající scénu, ve které se stříhá co dvě vteřiny, každý krok herce od stolu či naopak ke stolu, každé gesto, každý drobný náznak. A všechno je to pod kontrolou. V té hodině a půl se takových momentů stanou vyšší desítky, ne-li stovka. A v mých očích měli skoro všechny opodstatnění. Všechny do sebe zapadají jako puzzle téhle neuvěřitelně vedené skládačky. Práci Lumeta neznám, ale jen z toho, co dokázal tady, je mi jasné, že je zatraceně dobrý režisér. Ta virtuozita, suverénnost, to se nestane omylem. Nejen tak někdo by natočil Vlka z Wall Street. To musíte sakra dobře vědět, co děláte. Marty Scorsese to ví. A ví to i Sydney Lumet.
Jsem rád, jak to skončí. Je to intenzivní. Tak intenzivní, že se nemůžeme zbavit pocitu, že to musí dopadnout zle. V 99% případů by takováhle věc skončila nějakým brutálně dramatickým prvkem. Vraždou, fyzickým násilím, smrtí. Ne tady. Velmi decentně lidský konec v místnosti dokončí konec mimo soudní síň, kde si dvě postavy řeknou navzájem svá jména. Nic víc. Poté si jdou každý svým směrem. Není to vyřčené, nikdo se nás nesnaží mlátit po hlavě tím, jak neuvěřitelně morální poselství tahle věc má. Prostě to je jen takový obyčejně lidský konec. A připomínka, že tohle je především realistický look na celý proces rozhodování poroty, v našich končinách proces neznámý a o to zajímavější.
Film příští rok oslaví 70 let. Já tyhle klasiky moc nemusím. Samozřejmě uznám jejich důležitost v tom či onom, a budu si jich vážit jako filmů, které třeba nejsou nejlepší, ale bez nich by ty nejlepší filmy nevznikly. Tady jsem byl očarován. Film, který vyšel před narozením mých rodičů, je ve zlatém fondu kinematografie, a za dobu jeho existence ho mohly vidět čtyři různé genrace diváků, je tak neuvěřitelně aktuální, dynamický a silný. Je to malý zázrak. A těch si vždy velmi vážím.
Dvanáct rozhněvaných mužů
972409
Nemám rád otázku "Jaký je tvůj nejoblíbenější film?" nebo "Jaký je podle tebe nejlepší film?", protože jsem jich viděl obrovské množství, a každý z nich je trochu jiný, zasáhl mě, ohromil mě, dojal mě trochu jinak. Takže si tvořím v hlavě jakýsi pseudoseznam toho nejlepšího. Není ucelený, není definitivní, a jsem vždy rád, když tam můžu nějaký přidat. A už při sledování [i]Dvanácti rozhněvaných mužů[/i] jsem věděl, že tenhle kousek si tam místo zaslouží.
Považuji to za brilantně napsané. Miluju, když scenárista vezme každodenní věc, která je známá a uvěřitelná, a dokáže ji vepsat do filmu, kde prostě funguje jak "filmově", tak i přirozeně. Hádky manželů v [i]Anatomii pádu[/i] a [i]Manželské historii[/i]. Složité vztahy s pokrevní rodinou v nedávnem [i]Otec Matka Sestra Bratr[/i]. Krása tiché každodennosti a krása jednotlivce v [i]Dokonalých dnech[/i]. Tohle všechno považuji za špičkovou scenáristiku-když univerzálně známou, možná až přehlíženou věc dovedu účinně uvěřitelně zachytit a vypravěčsky využít. A tady jsem toho dostal hodinu a půl. Není to postupná gradace, naopak. Situace v místnosti se vyostří, jen aby najednou opět na chvíli zchladla, a pak se opět vyostřila díky postavám. Ty jsou některé tvrdě analytické, některé bouřlivě výbušné, a některé tam vůbec nechtějí být. Každá ma jinou definující vlastnost, jedna je trochu posránek, druhý nemá famózní životní podmínky, druhý to má celé na buřtu. Je to krásný vařící se kotlík, a je naprosto znamenité to vše poslouchat. Ty drobné náznaky, ten vyvíjený tlak, výměny názorů a změny postojů. Řeknu to na plnou hubu-ten scénář je jeden z mála, které bych si dovolil označit za neprůstřelné.
Miluju, jak je to zahrané. Dvanáct herců, jedna místnost. Nikdo z nich nehraje žádnou arcisvini, nikdo z nich nehraje žádného Mirka Dušína. Všichni hrají obyčejné lidi, které mají své můry, své postoje, celé životy a kteří se musí všichni shodnout na jedné věci. Je to přitom dle mého herecky náročné, skákat od dlouhých monologů k záběrům, kdy bez hnutí sledujete dění v místnosti. Kdy najednou z širokého záběru, zachycujícího celou místnost, máte kameru kousek před obličejem, zatímco snímá každý jeden sval vaší tváře. Je to děsivá výzva, a tady se s ní musí poprat hned dvanáct herců. Jeden by to nezvládl, a ten film by se mohl zhroutit jako domeček z karet. A všichni to tu zvládají bravurně.
Jsem ohromený tím, jak je to zrežírované. Malý prostor. Jedna místnost, na pět minut místnost druhá, na dvě minuty soud a venkovní prostor. Režisérská noční můra. Můžu to natočit jako divadlo, však už to taky několikrát dost dobře fungovalo (Hitchcockův [i]Provaz[/i], který dokonce téměř celou svou stopáž dodržuje pravidlo tří stěn). Ale Lumet to pojal jinak. Z malého prostoru totiž udělal prostor velmi dynamický. Každý pohyb kamery, každý dlouhý záběr střídající scénu, ve které se stříhá co dvě vteřiny, každý krok herce od stolu či naopak ke stolu, každé gesto, každý drobný náznak. A všechno je to pod kontrolou. V té hodině a půl se takových momentů stanou vyšší desítky, ne-li stovka. A v mých očích měli skoro všechny opodstatnění. Všechny do sebe zapadají jako puzzle téhle neuvěřitelně vedené skládačky. Práci Lumeta neznám, ale jen z toho, co dokázal tady, je mi jasné, že je zatraceně dobrý režisér. Ta virtuozita, suverénnost, to se nestane omylem. Nejen tak někdo by natočil [i]Vlka z Wall Street[/i]. To musíte sakra dobře vědět, co děláte. Marty Scorsese to ví. A ví to i Sydney Lumet.
Jsem rád, jak to skončí. Je to intenzivní. Tak intenzivní, že se nemůžeme zbavit pocitu, že to musí dopadnout zle. V 99% případů by takováhle věc skončila nějakým brutálně dramatickým prvkem. Vraždou, fyzickým násilím, smrtí. Ne tady. Velmi decentně lidský konec v místnosti dokončí konec mimo soudní síň, kde si dvě postavy řeknou navzájem svá jména. Nic víc. Poté si jdou každý svým směrem. Není to vyřčené, nikdo se nás nesnaží mlátit po hlavě tím, jak neuvěřitelně morální poselství tahle věc má. Prostě to je jen takový obyčejně lidský konec. A připomínka, že tohle je především realistický look na celý proces rozhodování poroty, v našich končinách proces neznámý a o to zajímavější.
Film příští rok oslaví 70 let. Já tyhle klasiky moc nemusím. Samozřejmě uznám jejich důležitost v tom či onom, a budu si jich vážit jako filmů, které třeba nejsou nejlepší, ale bez nich by ty nejlepší filmy nevznikly. Tady jsem byl očarován. Film, který vyšel před narozením mých rodičů, je ve zlatém fondu kinematografie, a za dobu jeho existence ho mohly vidět čtyři různé genrace diváků, je tak neuvěřitelně aktuální, dynamický a silný. Je to malý zázrak. A těch si vždy velmi vážím.
Dvanáct rozhněvaných mužů
|
reagovat
|
Atmosféra přelomu devadesátek a milénia 
, já věděl, že se ti to bude líbit. 
