Minulý týden jsem si cca po 15 letech dal repete prvních dvou. Byla to hra s pamětí, ty filmy se mi celkem míchaly, takhle zpětně mě překvapil skoro „Čelisti efekt“ - nakažení v jedničce až do závěru skoro nejsou, jen útržkovitě, díky čemuž fungují nepříjemně scény jako výměna kola v tunelu. Dvojka už je opravdu dvojka, kde jsou pořád a ... takhle, Boyle by myslím i při vyšším rozpočtu neudělal scénu s vrtulníkem. Ne, že mě to béčkově pohoršuje, naopak, při vědomí že mám mozek nechat u krabičky s diskem, pořád mě to bavilo. Ale tenhle třetí díl - ten mi sedl nejvíc. Fascinuje mě, jak Boyle prochází životem jak Benjamin Button
když si vezmu jak letí střemhlav kupředu a bude to sedmdesátiletý pán. Jak jako hladovej chrchlí jeden nápad za druhým, což z hlediska třeba kamery na mě nikdy nepůsobí jen jako honění trika, co všecko umíme. Obdobně jako u Hříšníků sleduji pevně sevřenou vizi bez kompromisů. Prostě tohle chtěli a to taky natočili. Do toho hudbou tepou Young Fathers, které mám rád i jejich autorskou tvorbou a to hlavní, proč jsem z toho takhle vykulenej - myslím si, že jedna podobně těžká věc jako dělat komedii je snaha udělat v tomhle směru Matějskou. Horskou dráhu, která bude akční, někde se pousmějete, pak vás to trefí emočně a hlavně, nikdy se to jako celek nerozpadne (většinou, když to někdo zkouší, vidíme opak). A za mě to tady celé zapadlo, rezonuje a pořád mi to běhá hlavou. Nedokážu říct, možná je to jen omámený, ale proteď rovnou pětikvalt.
