V rámci těch rolí, vzpomněl jsem si na jeden dřívější rozhovor. Odpo v práci, za chvilku končíte, starší kolega filosofuje a říká: „Jojo, život je velká divadelní hra!“. Ať neunudim, tak krátce - řešily se vztahy a on se mi snažil vysvětlit, že tak jak jsem naučenej třeba v práci, jakou roli musím zahrát u vedení, když chci B, tak musím udělat A a pokojně půjdeme k C, tak přesně takhle to funguje všude, i ve vztahu. A já tehdy namítal, že ten vztah vnímám jako přístav. Den je moře, kde může bejt cokoliv, třeba spousta kreténů a obecně den na hovno, ale já vim, že pak tou omlácenou loďkou dopluju domů, kde je ten parťák s kterym nemusim myslet na A,B, C. Jasně, nikdy to furt není na obláčku, ale kolega tehdy odvětil, že to pak ale budu mít strašně těžký.A ta paralela k tomuhle tejdnu, někam se hlásim a teď ti někdo řekne: „Ale takhle se to nedělá, takhle se přeci nemůžeš prezentovat, ty musíš ...“ Dál, když máš jít na pohovor, tak zas poletuje: „No, tak by ses měl oblíknout nějak normálně, ne to tvý ...a hlavně mluv normálně, znáš se!". A ačkoliv jsem na tohle dlouhodobě kůží hroší, i s vědomím, že mi to odmítání rolí přináší i splav problémů, tak když jsem si tohle přečetl - hele, říkáš, že ten názor poslal někdo blízkej, nebylo to útočný. I tak, a vlastně to pak píšeš sám, vždycky je dobrá ta sebedramaturgická otázka (a nekompromisní odpověď) proč vlastně tohle dělám. A když je ta upřímná odpověď kladná, dává ti smysl, to ostatní je vlastně fuk. Nakonec, když na to přijdou nějaký props, je to jenom bonus. Milej, vděčnej, ale bonus, ne smysl proč to dělat. A říkám to jako někdo, co když cokoliv dodělá a dává „Save as“, většinou je to něco jako „konecna-verze-picoviny“ atd. Teď mi vlastně dochází, tenhle Tvůj článek zrovna ostrou pointu má a to je ten finální odstavec
