To jsem neměl psát. Nebylo to hlavní sdělení. Ale nebudu lhát. Bylo to na absolutním začátku devadesátém neskutečný. Člověk se teleportoval do světa z pohádek. Jak cesta do jiné dimenze nebo časem. Mamka říká, že si tam lidi fotili můj nadšený obličej a otáčeli se za mnou ve změti znuděných amerických děti. Pobíhal jsem okolo postaviček, objímal je a pořád na něco ukazoval.
Ještě když si teda najdete, co se stalo v roce 92 v LA, tak přesně v tu dobu jsme tam byli. Samozřejmě mám fotku vedle ozbrojené hlídky a vedle vrtulníku. Všichni z toho v prdeli strachy, tehdy tam umřelo snad 60 lidi. Já úsměv od ucha k uchu, myslel jsem si, že to patří k Hollywoodu a člověk prostě potkává vojáky a policajty v ulicích. Táta z toho byl bílý jak stěna i po letech. 
Když jsme letěli tam, tak bylo z nějakého důvodu prázdné letadlo. Letuška mne posadila na krabici sušenek abych viděl na projekční plátno. Do krabice jsem se vloupal a půlku jich snědl. Pak jsem byl hrozně dlouho v pilotní kabině. Bez znalosti jazyka, sám bez rodičů. Teď bych se toho bál. :) 
Celou dobu jsem si tam co 5 minut opakoval svoje jméno, protože nám někdo řekl že je v USA takoý fičák, že člověk zapomene jak se jmenuje. A toho jsem se bál.
Pak jsem se tam ještě pochcal v obchoďáku, na nové oblečení padla velká část rozpočtu na dovolenou, táta mi to vyčítal i desítky let potom. 
Bylo jsme i v Alcatrazu. Prováděl nás bývalý mukl, zlobil jsem jak blázen, tak mne na půlku prohlídky zamknul do cely. Tehdy to bylo úplně debilní. Nějaký starý plesnivý baráky a místnosti. Docenil jsem to až za pár let pri sledování Skály.