Ostatně, jako úplně všechno, vždycky se lidi upínaj k těm extrémům. Buď ultra nezájem, nebo ultra „zájem“, co z toho dělá „skleníkový dítě“. Taky narážim i na případy, kdy mi přijde, že to dítě mají jako společenskou ozdobu, protože co by řekli lidi, kdyby neměli žádnou, ale už je nebaví s nim cokoliv dělat. Tím se dostáváme i k tomu „stigmatu“, když někdo řekne, že to tak prostě necítí, netouží po nich. V tom do Vás hučí i ta nonstop nasraná máma, že jako jste mimo, nevíte co říkáte, a čas letí, a kdo se o Vás na stáří postará? A Vás to v duchu rozesměje, protože samy víte, v kolika rodinách děti s rodičema totálně vyjebali a upínat se k tomu, že proto děti máte, je celkem naivní. Samozřejmě, že existují, ale brát to jako obecný dogma ...
No a kdybych navázal na ten předchozí příspěvek o „nerudnym starci“, to neni o tom, že bych nerozuměl zkratkám a angl. výrazům, spíš mi přijde, že ty lidi neumí dát prostě do kupy větu a při mluvenym projevu se zasekávaj jako můj komp. Proto mě pak překvapí, když po mě třeba chce kolegyně pomoct s výběrem knížek pro syna, že si k tomu našel cestu sám. Třeba. Na druhou stranu, už několikrát se mě někdo ptal „jak zablokovat/získat kontrolu nad Tik Tokem“, protože tam jejich 7-8 letý dítě sleduje věci, co nemá. Jasně, že Vás v ten moment napadne „A co dělá na Tik Toku?“, ale obhajuje se to tím, že ve třídě ho má každý, stejně jako chytrý telefon. V mý dekádě měl telefon cca každej v pátý třídě. Já v devátý. Tím se neholedbám, ale neměl jsem to nutkání. I když v rámci nátlaku dětskýho kolektivu, jasně, děti bejvaj někdy celkem zmrdi. Stejně jako lidi. Ale to už jsme zas jinde
