Jako, za ten výfak na diváka v závěru jsem měl chuť dát plnou palbu, ale posnažím se to ohodnotit střízlivěji. V podstatě jde o mix stylu Emmericha, Greengrasse a Nolana s tématem, které ovšem před šedesáti lety mnohem lépe zpracoval Sidney Lumet ve snímku Fail Safe. Samozřejmě těžko říct, nakolik se to, co vidíme, opírá o realitu a nakolik jde o fikci, ale minimálně postavy se chovají vcelku logicky a uvěřitelně. Scénář funguje v jednotlivých úsecích velmi dobře, až na jeden kiks, a Bigelow dokáže ve dvou ze tří pohledů příběh hezky gradovat.
Bohužel ta slabší třetina je právě ta poslední, což může (kromě závěrečného výfuku) výrazně ovlivnit celkový dojem. Škoda i za herce, kteří kvůli formě vyprávění nedostanou dost prostoru. Rebecca tu ale své intimní scény zvládá bravurně, s téměř minimalistickým herectvím. Největším mínusem tak kromě zklamání většinového diváka zůstává naprosté vykradení sebe sama u Bertelmannovy hudby, je to druhý výluh z Konkláve.
A House of Dynamite 6/10
|
reagovat
|

