"Definice člověka jako buňky, která má lidské DNA a člověk z ní při správných podmínkách může vyrůst je prostě komická z jakéhokoli
praktického pohledu. Má takto definovaný člověk plíce? Ne."
Komický je právě tento argument. Člověk totiž není statická entita. Nelze ho definovat jako třeba geometrický útvar. Člověk je proces v čase. Kdybys definoval člověka jako rozumného, plně vyvinutého tvora s plícemi, schopností se rozhodovat, mluvit atd. zkrátka mu krom plic přiřknul i vše ostatní, co ho činí člověkem, zjistil bys, že půlka lidí do té definice nespadá a že člověk podle Tvé definice nepřichází na svět rozením, jako ostatní savci, ale zničeho nic se objevuje na místě, kde těsně před tím nevysvětlitelně zmizela nějaká jiná, dospívající entita, se stejnou DNA, jejíž definici dosud neznáme.
Člověk je kontinuální proces, který začíná početím a končí smrtí. Život považujeme za natolik substanciální, že o mrtvém mluvíme jen jako o lidských ostatcích a nepovažujeme ho už za člověka. Mezi početím a smrtí je v podstatě jediný další zlom, který by mohl být kandidátem na "vznik člověka" a to je porod. Tvrdit, že devítiměsíční dítě, schopné poznat hlas matky a dokonce si vytvářet vzpomínky, není člověk, je ale i pro nejliberálnější liberály hodně kontraintuitivní. Takže naprosto plynulý proces uměle rozříznou někde, kde se to pragmaticky, z lékařských důvodů hodí a řeknou, tak třeba odsud. To je směšné. Bylo by hezké opírat to o vznik vyšší formy vědomí, nebo myšlení, bohužel současná věda nemá tušení, co to vědomí a v podstatě ani myšlení přesně je, takže těžko určit, kde vzniká. Zato ten bod, kdy se dvě různé entity s různými DNA spojí a vytvoří kvalitativně něco nového s vlastním charakterem a vlastní dynamikou, je překvapivě dobře vyznačitelný. A to v přírodě vůbec nebývá zas tak časté, většina organických entit má pro nás velmi nejasné hranice a počátky, ale sobě samým shodou okolností rozumíme dost na to, abychom věděli, kde začínáme. Pozoruhodné totiž je, že když přistoupíme na tu ontologicky nejpohodlnější variantu (počátek početím), zjistíme, že nejen odpovídá vědecké definici (člověk jako živý tvor s jedinečnou lidskou DNA) ale i běžné intuici, kterou lidé mají od pradávna. Lidé totiž už od pravěku cca měsíc po koitu zjišťují, že asi čekají miminko. Budou mít dítě.
reaguje na:
Gonzi
954621
"Definice člověka jako buňky, která má lidské DNA a člověk z ní při správných podmínkách může vyrůst je prostě komická z jakéhokoli
praktického pohledu. Má takto definovaný člověk plíce? Ne."
Komický je právě tento argument. Člověk totiž není statická entita. Nelze ho definovat jako třeba geometrický útvar. Člověk je proces v čase. Kdybys definoval člověka jako rozumného, plně vyvinutého tvora s plícemi, schopností se rozhodovat, mluvit atd. zkrátka mu krom plic přiřknul i vše ostatní, co ho činí člověkem, zjistil bys, že půlka lidí do té definice nespadá a že člověk podle Tvé definice nepřichází na svět rozením, jako ostatní savci, ale zničeho nic se objevuje na místě, kde těsně před tím nevysvětlitelně zmizela nějaká jiná, dospívající entita, se stejnou DNA, jejíž definici dosud neznáme.
Člověk je kontinuální proces, který začíná početím a končí smrtí. Život považujeme za natolik substanciální, že o mrtvém mluvíme jen jako o lidských ostatcích a nepovažujeme ho už za člověka. Mezi početím a smrtí je v podstatě jediný další zlom, který by mohl být kandidátem na "vznik člověka" a to je porod. Tvrdit, že devítiměsíční dítě, schopné poznat hlas matky a dokonce si vytvářet vzpomínky, není člověk, je ale i pro nejliberálnější liberály hodně kontraintuitivní. Takže naprosto plynulý proces uměle rozříznou někde, kde se to pragmaticky, z lékařských důvodů hodí a řeknou, tak třeba odsud. To je směšné. Bylo by hezké opírat to o vznik vyšší formy vědomí, nebo myšlení, bohužel současná věda nemá tušení, co to vědomí a v podstatě ani myšlení přesně je, takže těžko určit, kde vzniká. Zato ten bod, kdy se dvě různé entity s různými DNA spojí a vytvoří kvalitativně něco nového s vlastním charakterem a vlastní dynamikou, je překvapivě dobře vyznačitelný. A to v přírodě vůbec nebývá zas tak časté, většina organických entit má pro nás velmi nejasné hranice a počátky, ale sobě samým shodou okolností rozumíme dost na to, abychom věděli, kde začínáme. Pozoruhodné totiž je, že když přistoupíme na tu ontologicky nejpohodlnější variantu (počátek početím), zjistíme, že nejen odpovídá vědecké definici (člověk jako živý tvor s jedinečnou lidskou DNA) ale i běžné intuici, kterou lidé mají od pradávna. Lidé totiž už od pravěku cca měsíc po koitu zjišťují, že asi čekají miminko. Budou mít dítě.
954601
|
reagují:
Gonzi
|
reagovat
|

