Torrenty jsou tu dlouho, jejich prioritizované stahování od začátku taky... jen je to elegantně zastřešené, takže jak píše HAL, nejvíc to ovlivní BFU, kteří už nebudou muset používat věci typu uložto, protože torrenty byly mimo jejich chápání. Ostatně podobně dnes nevědomky používá torrenty celkem hodně uživatelů, protože tak často pracují různé instalátory MMO her, určitě to umí launcher Star Citizena a mám za to že to je i ve Steamu a v Originu

Chtěl sem napsat něco hnusnýho, ale místo toho jenom popřeju Popickovi šťastnou cestu.

To je naprosto úžasné. (dokument o learningu) a) jej učí pomocí neuronových sítí apod. (tzn mu nikdo neříká co má dělat, ale nechává jej samotného vymyslet si jak to bude dělat). b) učí jej pomocí metod pokus omyl, takže se (kolem a kolem donekonečna) zlepšuje. c) ten robot HRAJE PING PONG. Jestli by jej porazil asiat je v podstatě irelevantní, protože ten robot dělá nedeterministickou činnost. Navíc: d) aby to hrál "dokonale" stačí přidat do vstupů zkoumání balistiky míče - to kam poletí, jakou má rotaci atd. (a jak to tedy "protirotovat" aby to šlo kam potřebuje) se dá naprosto v pohodě určit podle rychlosti a úhlu dopadu, vs rychlosti a úhlu odrazu, případně si ještě pomoct sledováním protihráčovy rakety. Toto je běžná počítačová matematika... Ta opravdu těžká část je rychlost ramene v kombinaci s nedeterministickým rozhodováním - a to tam mají. Ono je klidně možné, že jestli ten robot už teď sleduje trajektorii (a tedy vidí jestli míček po dopadu zrychlil/zpomalil, šel víc/míň do výšky) tak by už teď byl schopný s "asiatem" hrát a po dostatečném množství zápasů by jej i porazil.

Koncept je ten, že dialogy jsou sice jednosměrné, ale dávají ti "vyžrat" tvá rozhodnutí... příklad z Walkind Dead druhé epizody: [spoiler]Najdeš borce s nohou v pasti na medvěda a tvé činy přímo vedou k tomu jestli jej stihneš nakonec dostat ven useknutím nohy, nebo se snažíš o vše jiné a musíš ho tam nechat.[/spoiler] Dál se sice změní jedna až dvě věty (a když jej zachráníš tak stejně o minutu později vykrvácí), ale tvůj pocit (že tvé (ne)zvládnutí situace, tvá (ne)schopnost se rozhodnout způsobila daný výstup) ti zůstane. Druhé hraní to pak sice silně rozbíjí, protože zjistíš, že to všechno jsou jen velmi lokální události (jak říkám, stejně zemře), ale ty víš co jsi jako hráč dělal, co jsi riskoval atd... Jinými slovy, když si budeš tvůj průchod popisovat a srovnávat s kámošem, tak sice zjistíte, že jste nakonec hráli totéž, ale zatímco ty budeš zdeptaný že jsi "tuhle postavu támhle ponechal jejímu osudu a o kus dál ti nějaká zombie sežrala parťáka", on ti řekne že "udělal co mohl, hrdinně mu při tom zemřel parťák a danou postavu stejně nezachránil" - oba máte stejný výsledek (mrtvý parťák a daná postava v nebezpečí), ale oba máte úplně jiné emoce k dané události. Rozepsal jsem se, protože tenhle koncept se mi velmi líbí: a) udrželi náročnost vývoje hry na uzdě, protože jsou všichni hráči na stejném místě, jen se sem tam v nějaké větě odrazí něco, co daný člověk udělal. (narozdíl třeba od witchera, který má celý akt závislý na rozhodnutí - hraješ v jiných lokacích, jiné questy atd...) b) Přesto má každý hráč svůj vlastní emocionální průchod hrou, otáčí se na svá rozhodnutí a sám sobě je soudcem.