Tohle znám zatraceně dobře. Rivalita mezi sebevědomím a mindrákem je u mě o to horší, že bydlím sám. Že mě valnou část dne - a někdy celé dny - obklopuje ticho. Říká se, že ticho a ztišení léčí, ale mě to ticho mlátí kladivem do hlavy a ty pocity osamělosti jen zhoršuje. Proto jsem tak rád, když se dostanu mezi lidi a hlavně mezi své přátele.
Taky jsem katolík, taky chodím do kostela. Přesněji dojíždím tam vlakem dvě a půl hodiny tam, dvě a půl hodiny zpátky a je to super, protože vlak mě uklidňuje. Ne, opravdu to není každý den, ale je radost, když jsem v tom kostele přítomný. Miluju hlavně bohoslužby s kapelou, se kterou pak můžu posedět v hospodě. A aji s dalšími kamarády a lidmi, kteří mě poznávají. Berou mě mezi sebe a nijak mě nekádrujou za homosexualitu a za to, kdo jsem. Miluju svou farnost.
Takže ano, taky jsem moc rád za to, co mám. Ale pak přijedu domů a přivítá mě - ticho. Zase to ticho. Nedávno jsem po mši zůstal na adoraci. Asi to znáš. Je při ní - ticho. Takže jsem po chvilce z té adorace odešel, protože zase to ticho mě mlátilo tím kladivem. Ticho je pro mě nepřítel. Proto jsem vděčný za lidskou přítomnost.
Jsem rád, že máš rodinu, ženu a děti. Mně můj hlas neustále našeptává, že za pár let budu sám a jenom sám. Že si to za všechny chyby v životě zasloužím. Je to absolutně šílený.
Díky, že ty věci píšeš a svěřuješ se. Tohle mi pomáhá, abych tady udělal totéž - svěřil se se svou bolestí duše. Jinak bych se asi zbláznil.
reaguje na:
verbst
|
reagují:
Demonic8
|
reagovat
|




