A pak - jednak jsem asi ani nechtěl pokračovat v kapitolách, protože „To je tak boží, já to ještě nechci dohrát", o některý postavy jsem se bál a v rámci „času“ mi vůbec nevadilo, že jsem za tejden udělal misi-dvě, zbytek jen putování krajinou. A na konci, možná to je sentimentální, ale připomnělo to sílu her. Asi jako když jsem na škole před rodičema fingoval, že je mi blbě, protože i kdyby se dělo v ten den ve škole cokoliv, já prostě potřeboval vědět, jak dopadne první Mafie :) Tady už jsem se z práce neulil, ale mám to v paměti, Arthura beru jako jednu z nej postav obecně ve hrách, co jsem potkal, a asi se k tý hře pomalu vrátim. I kdyby jen na putování po mapě
