V rámci nakoukávání filmů na Oscarovou noc i toho, že mě tento film zaujal už z traileru, jsem položil psa k sobě na gauč, přikryl dečkou, udělal véču a jdeme na to v očekávání lehce hororového dramatu podle A24 receptury.
PRE-PS: Proč zmiňuju psa v dečce bude důležité později.
PRE-PS2: Viděl jsem spoustu filmů, ale zrovna k tomu se chci vyrecenzovat a vyzpovídat.
Mary Bronstein chytla příležitost u A24 za pačesy a natočila cynicky chladný, skoro až thriller o matce, která... je matkou ne zrovna ze sluníčkového Sunset Valley a životem beverlyhillských „real“ housefives. Právě naopak. Její dcera je vážně nemocná a vyžaduje péči, manžel daleko a k ničemu, má pocit, že celé okolí ji gaslightuje a k tomu se musí vystěhovat z domova do hnusnýho motelu. Film je jako voda na mlýn do mojí „I love mean stories“ éry, kterou teď prožívám (protože svět nyní není místo s hezkými konci, kde dobro vítězí). Nevím, proč je v kolonce žánru komedie, leda kdybych nepočítal krutou ironii, kdy je hlavní hrdinka Linda psychoterapeutka, která by ale sama potřebovala okamžitě zavřít do blázince. Linda se víc a víc noří do spirály zoufalství, bezesných nocí,
alkoholu, nepochopení okolí, podivných halucinací a divák je nucen být k ní
připnutý a prožívat vše intenzivně. K tomu dopomohly zejména režisérčiny poměrně svěží nekompromisní rozhodnutí (nemocná dcera je tam po celý film, ale (skoro) nikdy ji neuvidíme a není nám dovoleno návazat s ní jakýkoli soucit, vše je směřováno na postavu Byrne).
Při sledováníjsem si uvědomil dvě věci. Jednak začinám mít pocit, že všechny ty A24, Neon, Mubi začínají jet celkem přes kopírák s těma halucinogeníma vsuvkama a tím, že všechno musí být alegorie na něco. Vtip si z toho nedávno udělala i nová Anakonda, kde remake nemohl být prostý monster flick, ale had musel představovat nějaké trauma. Já mám tenhle přístup osobně rád, ale jak to nakoukávám, tak mi to začíná dost splývat.
Druhák, ten film samozřejmě dost targetuje specifické publikum a hodně vyžaduje po divákovi, aby se dokázal na hlavní hrdinku napojit. Dokážu si představit spoustu (pardon, ale hlavně mužských diváků), kteří Lindu odsoudí jako otravnou krávu. Ona opravdu občas nesympatická je (a to je Rose Byrne podle mě jedna z nejmileji vypadajících hereček – takže kudos, herecky je tady samozřejmě výborná). Pointa je, že je nesympatická pro její okolí a film se snaží ukázat, proč tomu tak je. A na to člověk dost možná musí chápat, čím si prochází.
Težko se to píše, když už jsem tu dostal bídu, že pes není dítě, ale... pes vedle mě v dečce od října prochází zdravotními problémy, kdy cca každé tři týdny má krvavý průjem, přestává jíst, třese se. Teď se nacházíme asi v nejhorším období,
kdy to trvá už čtyři dny v kuse. Nespí on, ani já, každé tři hoďky ven,
krev, deprese, smutek. Už jsme našli příčinu, takže pomalu hledáme, co pomůže
trvale. Takže vlastně, i když se koukám na 7čkový film, který mě svými postupy
úplně nepřekvapil, ten prožitek mě dost zasáhnul.
Na veterinách jsem si vyslechl 20 různých diagnóz, několik různých léků, já tam stojím jako duch, občas jsem byl i nepříjemný, v rodině to nikdo nebere příliš vážně a netuší, jaký to má na mě impakt (protože pes přece není dítě!), spoustu plánů a projektů jsem musel přerušit (sorry Hroubku, Lifty), na dovolené se člověk třese strachy, ať se to nevrátí, myšlenky se noří až do takových hloubek, že by člověk vzal cokoli, aby se to jakkoli „vyřešilo“. A okolí tím nechcete
otravovat, protože ty pohledy a nucené empatické balasty prostě vidíte. A nechcete být za krávu Lindu. Jste přece cool guy ne?
Díky, pokud jsteto dočetli až sem. Film doporučuji, je to přes všechny klasický neduhy současných „lepších“ dramat zajímavá sonda do temných zákoutí člověka, který potřebuje pochopení, pomoc a často si neumí říct.
PS: Doufám, že je u vás všechno v pohodě, čtěte verbsta, běžte s Diskem do kina a mějte se rádi a tak vůbec. Vetřelec out.
If I had legs, I´d kick you (2025)
969810
V rámci nakoukávání filmů na Oscarovou noc i toho, že mě tento film zaujal už z traileru, jsem položil psa k sobě na gauč, přikryl dečkou, udělal véču a jdeme na to v očekávání lehce hororového dramatu podle A24 receptury.
[i]PRE-PS: Proč zmiňuju psa v dečce bude důležité později.
PRE-PS2: Viděl jsem spoustu filmů, ale zrovna k tomu se chci vyrecenzovat a vyzpovídat.[/i]
Mary Bronstein chytla příležitost u A24 za pačesy a natočila cynicky chladný, skoro až thriller o matce, která... je matkou ne zrovna ze sluníčkového Sunset Valley a životem beverlyhillských „real“ housefives. Právě naopak. Její dcera je vážně nemocná a vyžaduje péči, manžel daleko a k ničemu, má pocit, že celé okolí ji gaslightuje a k tomu se musí vystěhovat z domova do hnusnýho motelu. Film je jako voda na mlýn do mojí „I love mean stories“ éry, kterou teď prožívám (protože svět nyní není místo s hezkými konci, kde dobro vítězí). Nevím, proč je v kolonce žánru komedie, leda kdybych nepočítal krutou ironii, kdy je hlavní hrdinka Linda psychoterapeutka, která by ale sama potřebovala okamžitě zavřít do blázince. Linda se víc a víc noří do spirály zoufalství, bezesných nocí,
alkoholu, nepochopení okolí, podivných halucinací a divák je nucen být k ní
připnutý a prožívat vše intenzivně. K tomu dopomohly zejména režisérčiny poměrně svěží nekompromisní rozhodnutí [spoiler](nemocná dcera je tam po celý film, ale (skoro) nikdy ji neuvidíme a není nám dovoleno návazat s ní jakýkoli soucit, vše je směřováno na postavu Byrne).[/spoiler]
Při sledováníjsem si uvědomil dvě věci. Jednak začinám mít pocit, že všechny ty A24, Neon, Mubi začínají jet celkem přes kopírák s těma halucinogeníma vsuvkama a tím, že všechno musí být alegorie na něco. Vtip si z toho nedávno udělala i nová Anakonda, kde remake nemohl být prostý monster flick, ale had musel představovat nějaké trauma. Já mám tenhle přístup osobně rád, ale jak to nakoukávám, tak mi to začíná dost splývat.
Druhák, ten film samozřejmě dost targetuje specifické publikum a hodně vyžaduje po divákovi, aby se dokázal na hlavní hrdinku napojit. Dokážu si představit spoustu (pardon, ale hlavně mužských diváků), kteří Lindu odsoudí jako otravnou krávu. Ona opravdu občas nesympatická je (a to je Rose Byrne podle mě jedna z nejmileji vypadajících hereček – takže kudos, herecky je tady samozřejmě výborná). Pointa je, že je nesympatická pro její okolí a film se snaží ukázat, proč tomu tak je. A na to člověk dost možná musí chápat, čím si prochází.
Težko se to píše, když už jsem tu dostal bídu, že pes není dítě, ale... pes vedle mě v dečce od října prochází zdravotními problémy, kdy cca každé tři týdny má krvavý průjem, přestává jíst, třese se. Teď se nacházíme asi v nejhorším období,
kdy to trvá už čtyři dny v kuse. Nespí on, ani já, každé tři hoďky ven,
krev, deprese, smutek. Už jsme našli příčinu, takže pomalu hledáme, co pomůže
trvale. Takže vlastně, i když se koukám na 7čkový film, který mě svými postupy
úplně nepřekvapil, ten prožitek mě dost zasáhnul.
Na veterinách jsem si vyslechl 20 různých diagnóz, několik různých léků, já tam stojím jako duch, občas jsem byl i nepříjemný, v rodině to nikdo nebere příliš vážně a netuší, jaký to má na mě impakt (protože pes přece není dítě!), spoustu plánů a projektů jsem musel přerušit (sorry Hroubku, Lifty), na dovolené se člověk třese strachy, ať se to nevrátí, myšlenky se noří až do takových hloubek, že by člověk vzal cokoli, aby se to jakkoli „vyřešilo“. A okolí tím nechcete
otravovat, protože ty pohledy a nucené empatické balasty prostě vidíte. A nechcete být za krávu Lindu. Jste přece cool guy ne?
Díky, pokud jsteto dočetli až sem. Film doporučuji, je to přes všechny klasický neduhy současných „lepších“ dramat zajímavá sonda do temných zákoutí člověka, který potřebuje pochopení, pomoc a často si neumí říct.
[i]PS: Doufám, že je u vás všechno v pohodě, čtěte verbsta, běžte s Diskem do kina a mějte se rádi a tak vůbec. Vetřelec out.[/i]
If I had legs, I´d kick you (2025)
|
reagovat
|
asi jako kdysi u Spalovače - kdybych neznal tváře, nepoznám, že to pochází od nás. Herci samozřejmě i tady v Údolí výborní!