Soubor čtyř duchařských povídek (kwaidanů), které asi pro nikoho dnes nebudou ryze hororové, spíš pohádkové. Já jsem si při sledování třeba vzpomněl na pohádky od Hanse Christiana Andersena, na základce jsme je četli. První povídka pro mě byla trochu testem. Zaujala mě netypická hudba, ale přeci jen jsem se trochu ošíval, když si vezmu děj, na 40 minut úplně není. Pak začala druhá a ta pro mě byla nejlepší. Výtvarná kombinace malovaného zátiší, kdy se herci pohybují v kulisách v popředí dává vzpomenout i na naše starší pohádky, pořád je tu hra se zvukem a důraz na hudbu, tohle mě moc bavilo. U zbylých dvou bych opět něco zasýčkoval nad jejich stopáží. Hlavně u třetí, pořád se tu klade důraz na výtvarno, které je působivé, ale nakonec možná až moc na úkor příběhu (zas v rámci obsahu vs. na kolik vychází jeho stopáž). Na druhou stranu, je pro mě zajímavé, že v těchto příbězích nebývá trest v podobě smrti, to by pro potrestané bylo až moc „jednoduché“. Jsem rád, že jsem se k tomu díky Muelovi a filmové výzvě dostal, měl jsem to dlouho na seznamu třeba ještě spolu s Hausu. Teď mám chuť si koupit knižně pohádky od Andersena, případně zkusit takhle sehnat i Kwaidan.
PS: Zajímavá nezajímavost: existují tři verze, originál 183 min, o cca 20 minut krácená mezinárodní, kde nevyhodili žádnou povídku, ale zrychlili tempo a pak americká, kde film srazily vyseknutím právě té povídky, co mi přišla nejlepší, Ženy sněhu, na dvě hodiny.
Filmová výzva: Kwaidan
|
reagovat
|


