Osobně bych tlačil z ranného Spielberga spíš Setkání, které jsou ještě pomalejší, ale nejsou tak "blbé" a imo jsou podstatně revolučnější.
Čelisti dodnes fajn, právem je to považováno za první blockbuster a furt je to Spielberg, ale... zrovna stáří bych tomu vytkl asi jako to poslední. Ten úvod se netáhne protože doba, ale protože budování napětí. Ten film šlape na jedničku do momentu, než vyjedou na moře. Pak je to lobotominka, která je sice vysoce enjoyalble, ale už to nemá ten punc toho teroru ze začátku filmu.
Ten předěl v americké kinematografii je jednoduše zcela zřetelný, kde do poloviny sedmdesátek se inklinovalo k "oskarovkám" jako mainstreamu a ty jsou "pomalé" i dnes. Takže i ty kousky, co jsou svým druhem akčňákem, byly tesány primárně jako konverzačky a pomalejší kusy.
Cokoliv pod to byl "jakože" brak a jako "jakože" brak se to i automaticky bralo a to jak diváky, tak samotnými tvůrci.
Ta změna přišla právě s tou novou generací filmařů, co položili základy blockubusterů. Spielberg, Scott, Coppola, Cameron, prostě jakékoliv výrazné jméno osmdesátek. Postavte si vedle sebe toho Kmotra, jako relikt konce dané éry a Apokalypsu. Jeden filmař, rozpětí dvou let a přesto tu změnu tempa postřehnete na první dobrou. To samé s tím Spielbergem - postavte ony Setkání proti prvnímu Jonesovi.
To není tím, že doba vyžadovala pomalejší tempo, to je tím, že koncepčně ty filmy dřív mířily na diváka jinými parametry. Vytáhněte Zpívání v dešti a finálové číslo a podle vaší rovnice by z toho tehdejší publikum kleplo, jak frenetické to je...
Takže vám nevyvracím názor s tím, že ty filmy jsou pomalejší, protože jsou. Jen říkám, že to spíš souviselo s přístupem filmařů ke vztahu k divákovi, než že divák tehdy rychlejší tempo "nestíhal".
943168
Osobně bych tlačil z ranného Spielberga spíš Setkání, které jsou ještě pomalejší, ale nejsou tak "blbé" a imo jsou podstatně revolučnější.
Čelisti dodnes fajn, právem je to považováno za první blockbuster a furt je to Spielberg, ale... zrovna stáří bych tomu vytkl asi jako to poslední. Ten úvod se netáhne protože doba, ale protože budování napětí. Ten film šlape na jedničku do momentu, než vyjedou na moře. Pak je to lobotominka, která je sice vysoce enjoyalble, ale už to nemá ten punc toho teroru ze začátku filmu.
Ten předěl v americké kinematografii je jednoduše zcela zřetelný, kde do poloviny sedmdesátek se inklinovalo k "oskarovkám" jako mainstreamu a ty jsou "pomalé" i dnes. Takže i ty kousky, co jsou svým druhem akčňákem, byly tesány primárně jako konverzačky a pomalejší kusy.
Cokoliv pod to byl "jakože" brak a jako "jakože" brak se to i automaticky bralo a to jak diváky, tak samotnými tvůrci.
Ta změna přišla právě s tou novou generací filmařů, co položili základy blockubusterů. Spielberg, Scott, Coppola, Cameron, prostě jakékoliv výrazné jméno osmdesátek. Postavte si vedle sebe toho Kmotra, jako relikt konce dané éry a Apokalypsu. Jeden filmař, rozpětí dvou let a přesto tu změnu tempa postřehnete na první dobrou. To samé s tím Spielbergem - postavte ony Setkání proti prvnímu Jonesovi.
To není tím, že doba vyžadovala pomalejší tempo, to je tím, že koncepčně ty filmy dřív mířily na diváka jinými parametry. Vytáhněte Zpívání v dešti a finálové číslo a podle vaší rovnice by z toho tehdejší publikum kleplo, jak frenetické to je...
Takže vám nevyvracím názor s tím, že ty filmy jsou pomalejší, protože jsou. Jen říkám, že to spíš souviselo s přístupem filmařů ke vztahu k divákovi, než že divák tehdy rychlejší tempo "nestíhal".
|
reagují:
pepo
|
reagovat
|
Čest výjimkám jako Leopardí žena nebo Čelisti, které doporučuji úplně všem 
, kdežto naopak