Souhlasím. Čtvrtý díl je na čtení nejhorší. Přečetl jsem si celou sérii už 3x a Božský Imperátor je pro mě fakt utrpení.

Souhlasím. Tak jsem to úplně nemyslel. Bylo by nesmyslný snažit se psát Dunu líp než Herbert. Spíš jsem měl na mysli, že tyhle příběhy o kosmických imperiích budoucnosti a jejich problémech výzvách mají nějaký vývoj, vždycky je jde vzít a udělat s mina něco nového, dalšího, ne nutně kvalitativně lepšího, ale posunout je dál v tom smyslu, že autor i čtenář už mají na čem stavět, ty ideje prosákly do popkultury, není třeba je znovu uvádět, dá se s nima dělat něco dalšího...

Knihy by si dle mě zasloužily vlastní diskusi. Obzvláště, když je tu i jedna s diskovejma zajičkama a Tedovejma zrzkama.

Sorry ale Dunu nejde posunúť ďalej :D. Ked som dočítal 4. knihu kde sa istá postava stáva bohom tak , že sa tisícročiami mení na niekolko kilometrov velkeho červa ktorý vníma realitu ako šupku na pomaranči..
Herbert tam dáva obrovské metafyzické transtextuálne význami kotré aby som plne pochopil musím ešte aspoň dva krát prečítať. A to ako vníma náboženstvo a no keby som to všetko vypisoval.. 

Tyjo, já Dunu četl těsně před Hyperionem a připadá mi, že si z Nadace a Duny Simmons ani tak nepůjčuje, jako spíš že to posouvá někam jinam a asi i trošku dál. Pád Hyperionu mi připadal promyšlenej, komplexní a úchvatnej. Je tam spousta žánrovejch a béčkovejch věcí, ale taky spousta naprosto prvotřídního materiálu. Simmons prostě využívá celý spektrum, včetně kýče, ale mě to teda přišlo prudce geniální a zároveň strašně šťavnatej nářez. Endymion (zatím) slabší (jsem skoro u konce poslední knihy). 

Zkus knihu Prvních 100. Podle ní vznikl i stejnojmenný seriál, který také není špatný. 

Také teď čtu Hyperion cantos, a asi bych si to užíval víc kdybych měl míň o dvacet let  (a to mi ani není tolik) - krátce nato jsem tehdy přečetl Dunu, Nadaci, Heinlena a další klasická díla ze kterých si Simmons mohutně půjčuje, a tak už by mě to pak moc zaujmout nemohlo.
Takže moc nechápu proslulost Hyperionu a jeho řazení k nej sf románům - nezábavný rozhodně není, ale pořád je to nepříliš promyšlený kýč (navíc první kniha ani není román, ale sbírka povídek - ne že by toto mi zásadně vadilo, sbírek jsem s chutí přečetl mraky) 

Ale se silnými ženskými hrdinkami postavami, ty jsou napsány dobře. Až na vlhké myšlenky Brawne Lamie. 

Btw na Docora Who se teď paradoxně dívám taky a jo, ta podobnost mě taky napadla. I když až pod vedením Moffata, v jejích "začátcích" ten proud setkávání v čase nebyl až tak přímočarý. 

Temná věž má jeden z nejlepších knižních konců. Takto mistrovsky ukončit sedm knih je umění. To má taky skvělý konec. Ale jako Svědectví nebo Nezbytné věci mají jedny z nejhorších...

Já teď (konečně) čtu Hyperion cantos, což je série, kterou bych si užil ještě víc, kdyby mi bylo o deset let míň, ale i tak si jí užívám (je mi 37) . Silné ženské hrdinky záporačky i antihrdinky jsou ve všech částech, i když to není nějak uvědomněle feministické, ženy tam mají nápadně často dominantní milostnou linku a chlapi tam drtivě převažujou...

Každopádně ženy z toho univerza jako Meina Gladstone,  Brawne Lamia, Rhadamanth Nemes, Siri, Moneta a Aenea, podle mě docela pokrývají představitelné spektrum "silných ženských postav"...

BTW River Song z Doctora Who je ve všech směrech horší rippoff Monety!

Možná, ale nebuďme jako oni .