Já strašně nerad vynáším nějaké definitivní soudy teprve po pár posleších, protože ze svého domovského žánru jsem zvyklý, že člověk tomu kolikrát musí dát nějakých 20-40 přehrátí, než se vůbec dostane pod povrch. Nicméně je pravda, že varovným znamením bývá někdy paradoxně právě to, když se člověku hodně brzy začne líbit docela dost písniček.
Mám rád jak plně koncepční alba, tak i jen když se písničky nesou v podobném duchu a album pak působí konzistentním dojmem, žádné extrémní výkyvy na jednu nebo druhou stranu. To pak hodnotím výše, než když se na albu povede vystřihnout 2-3 hitovky, které ale nemají vůbec nic společného a stojí si jen tak osamoceně. Naopak nevidím nic a priori chvályhodného na křečovité originalitě a snaze se někam posunout za každou cenu. If it ain't broke, don't fix it.
Na The Last Stand mě vyloženě baví hned několik písniček (The Last Stand, Shiroyama, Winged Hussars, The Last Battle, ...) a naopak tu vlastně není nic, co bych měl tendenci přeskakovat (nejhůř je na tom asi Sparta), což nemůžu zdaleka říct o většině starších alb. Přední pozice The Art of War zůstane neotřesena, ale třeba Primo Victoria, Metalizer, Coat of Arms i Heroes jsou u mě záležitost 3-4 skvělých songů do "best of" výběru, ale jako celek ty alba prostě nefungují.
Sabaton
|
reagovat
|




rock'n'roll

