Když mi RidleyCrowe tenhle film vybral, funguje opět kouzlo filmové výzvy - dlouho mám na seznamu a vím jen, že je to Kubrick s Kirkem Douglasem, válečný. Dostal jsem přímý, velmi silný příběh o absurdnu a takovém tom pocitu, kdy se ve filmu vyskytují postavy, kterým byste z gauče za jejich beozbratlou povahu zakroutili krkem, avšak jen tomu bezpráví jako diváci přihlížíte. Myšlenkové pochody generála nahnat jednotku do nereálné bitvy jen díky pošilhávání možnému povýšení nemíří jen do odvětví armády a zároveň dílo není v nějaké historické časové kapsli, je poměrně aktuální i dnes v rámci lidského chování. Nepřišlo mi, že jak jde o film z počátku Kubrickovi kariéry, že se Mistr teprve hledal, šlo o zahřívací kolo. Kdepak, ten cit pro detail a jasná vize je jasně patrná už zde. Např. dvě postavy vedou dialog, stříhá se střídavě na jejich obličeje a pak si uvědomíte, že jsme vlastně přešli do poměrně dlouhého záběru, to samé pak na frontě - tohle a tohle, vždyť to je pořád jeden záběr, kolik k tomu bylo poznámek a ... kolikrát je to asi přiměl opakovat?
Když jsme u té fronty, při scénách z bojiště, sleduji sice film z roku 1957 a stejně si říkám: „Sakra, to je scéna ... dal bych si to v kině!“ 4/5Jedna bitva za druhou
Ocenil jsem, že sotva zapadnu do sedačky, Jonny Greenwood neztrácí čas a pere tam tón za tónem, i ten film sám o sobě začíná poměrně svižně. Jenže netrvalo dlouho, už po pár minutách o Leovi nové schovanky jsem se začínal ošívat, nemluvě o jejich dalším počínání. Došli jsme na konec první úvodní části, Greenwood je ještě zběsilejší, ale až tak, že pro mě hudba byla emočně daleko napřed, než co se mi snažili naservírovat postavy. Nakonec došlo i na tu hudbu, kdy to na mě přesně působilo jako v Birdmanovi, že bych pro chvíli chtěl taky klid, ani piánko, nic. Přičemž mě Jonnyho tvorba jinak baví. A čím dál víc jsem vnímal, že se s filmem míjíme. Tu technickou stránku a fakt, že nesleduji film, kde mělo hlavní slovo studio a režisér musel ustupovat, to vnímám, ale zároveň tím i takřka končím. Možná je to s nepotkáním se s Pynchonem, když si vzpomenu, jak jsem trpěl u Inherent Vice. Tady jsem netrpěl, ale nutnost tří hodin jsem moc nepochopil. Jo, je fajn vidět po x letech Penna ve výraznější roli, ale pak tu mám Lea, který - nemyslím to úplně jako kritiku - ale tohle byl v podstatě Rick Dalton v době, kdy by přestal dostávat role. Benicio skvělej, ale „jen tak projde“ a vlastně celou dobu se potýkám s tím, že jsem tři hodiny s postavami, které mi jsou tak nějak jedno a ta, okolo které by to mohlo být zajímavé - dcera - tam vlastně moc není. Uznávám, že jsme dostali film s pevnou autorskou vizí, což je super, ale když si vzpomenu na další letošní autorské filmy, ty jsem si užil podstatně víc. Tady si zatím neumím představit, že bych to dal někdy podruhé, nicméně třeba to někdy-kdy zkusím jako to repete s Inherent Vice. 3/5
Ale když je to filmová výzva, tak to musí být pořádná výzva
Já to taky na jeden zátah nikdy nedávám. Naštěstí je tam ta vědomá pauza přímo v obraze, která to dobře rozděluje. Je fakt, ze to neni uplne film, co jde naproti divakovi, ale spis to musi byt naopak. Ja to docenil az na druhy pokus.
