Za mňa zatiaľ super, užívam si to, ale to bude asi tým že som fakt veľký fanúšik hry, teda primárne druhého dielu ktorý ma bavil viac ako jednotka. Jednotku som dokonca na prvý krát ani nedohral ked to vyšlo, až potom som sa k nej vrátil po rokoch. Dvojka je za mňa majstrovské dielo ale viem že pre mnohých fans je to presne naopak. Čiže na druhú sériu som sa tešil dlho a teda mna osobne nesklamala. Baví ma to, postavy mi sedia aj keď niesú na vlas rovnaké ako tie herné, Dina, Jessie, Abby, trošku som mal problém s Ellie v prvých dvoch dieloch, ale teraz v tom tretom to konečne sadlo, ako si zmenila ten účes pôsobí dospelejšie a uveritelnejšie. Vyložene si užívam to porovnávanie jednotlivých scénok s hernou verziou a vôbec mi nevadia zmeny, práve naopak baví ma ten rozdielny pohlad. Plus samozrejme sledujem mnohé detaily ktoré si pamätám z hry, príde mi že aj v tomto tvorcovia trošku zapracavoli oproti prvej sérii. Je tam dosť pomrknutí na hráčov čo je super. Pre bežného neznalého diváka to nič neznamená, sú to fakt prkotiny ale mne to už hodnekrát vyčarilo úsmev na tváry. Hudba parádna presne tak ako si ju pamätám z hry, atmosféra skvelá. Ale ako hovorím pravdepodobne to takto vnímam len preto lebo som hru prešiel už 4 krát, posledný krát na najtažsiu obtiažnost (a bol to záhul) a poznám tie scénky už vpodstate naspamäť čiže mám určite ten pohľad dosť skreslený. Možno ak by som bol hrou nedotknutý tak si tiež poviem že nuda, neviem. Ale keď si predstavím čo nás vlastne ešte všetko čaká ak sa budú aspoň okrajovo držat predlohy a že toto je vlastne len začiatok tak to čakanie na tretiu sériu bude náročné. Ja len dúfam že Abby ešte zopár scén v tejto sérii dostane a že si ju nenechajú celú až na tú tretiu. To by bola škoda.

Pokud jste si někdo myslel, že v hlavě udržíte první řadu, tak premiéra druhé řady bude nejspíše až 2028, tak hodně štěstí

Souhlas. Hra byla výborná v "show, don't tell", tady to všechno mají potřebu polopaticky vysvětlovat, viz to shromáždění v Jacksonu, kde tam hned musí zaznít hlavní téma odplata vs. odpuštění, ke kterému se ve hře dopracuješ nějak přirozeně. "Polidštění" Serafitů takhle hned na začátku je zvláštní. Cvokařka v pohodě, ale kdyby tam nebyla, nic se nestane. Nějak mi to psaní přijde v porovnání s hrou odbyté.

Co mi dělá radost je větší prostor pro Tommyho. Ve hře byl docela nevýrazný, ve stínu Joela, tady je fajn a Luna ho hraje super. Pro mě nejoblíbenější postava zatím.

Do třetice přesně to, co fanoušci chtějí. Osmdesátková béčková zábava, která má pořád srdíčko a opět přišla s něčím trošku novým. Alan Ritchson se pro tuhle roli narodil a táhne to po celou dobu. Tentokrát se jeho Reacher musí infiltrovat k obchodníku se zbraněmi a vyřídit muže, o kterém si myslel, že je mrtvý. Pořád je to místy hloupé, ale odsýpá to moc hezky, pěkně se na to kouká a bavil jsem se celou dobu. Jako chlapácká oddechovka je to pořád super.

Úplně naopak to mám... ty dialogy mi přijdou naprosto hrozný, ať už tím jak jsou banálně napsaný nebo tím jak právě paní neposouvá vůbec nic, postavy s ní opakujou svoje emoce, aniž by je to kamkoliv posunulo a kontext není nutnej doplňovat (co bylo fajn bylo její vysvětlení s Eugenem vs Joel, ale následně se Joel svoji storkou vůbec nikam neposunul:). Fíha. Nechci zase tapetovat, když se nikdy neshodnem. Takže sorry ostatním. Agree to disagree *shakes hand*.

Teď už tam snad moc nebude, tak se těšim dál.

Ale dost už. Jak může někdo tak (právem) zabouchlej do her tuhle postavu cenit? Tu neuvěřitelně debilní doslovnost toho, co se děje? Aby to pochopil i nejblbější divák?

Vždyť ty hry jsou úplnej opak. O tom jaký to je žít s rozhodnutíma a událostma, aniž bychom o nich mohli (ne nutně museli, někdy prostě nemůžem) mluvit, protože na to v tom světě není čas... O nevyřčenej pocitech, který pak ventilujem brutálníma činama. O uříznutejch prstech, kvůli kterejm nemůžem hrát na kytaru. Ježiši. 

Kdyby to aspoň mělo hloubku. Posouvalo postavy. Ale to se neděje. Odpusť, ale "40 let praxe, některý lidi nezachráníš", jako vážně?

Jinak souhlasím, že nebýt toho stupidního nástroje na zjednodušený povídání si o naprosto obvious těžkejch věcech k úplně hovnu na baseballu, se mi to taky líbilo a těšim se dál.
Protože už tam snad bude co nejmíň Jackson.)

Vždycky aspoň vidim, odkud jdeš. I když jsme tehdy napsali tapety o druhý hře, každej z jiný strany. V tomhle konkrétním případě teda ne. Ale to nevadí. jsem rád, že jsi spokojenej, I guess. 
Hlavně aby to kvalitně pokračovalo. 

 

Už ses dival na druhou jinak, než přes cloud na dálku? Třeba pak zmenis nazor.

Taky mě tam štve. Postava úplně k ničemu. 

Hrozně to dojebávaj. Ale hrozně. Přitom to tam za tim někde furt je. Bela tentokrát super, Dina pořád válí... Ještě jednou tam bude Kevina máma a já to vypnu nadobro. U toho se nestačí ani mlátit do hlavy krumpáčem. 

Teaser k novému španělskému seriálu Olympo. Perfektní vizuální představovačka a 20. června jsem připraven na sledování. 

No vidis, a zrovna tenhle argument neni ode me ale od tech profesionalu.  plus serial pracuje s tematem podfinancovaneho lekarskeho prostredi, ne spickove soukrome kliniky...

Bude. Já jsem bral trojku jako přípravu půdy pro čtvrtou řadu.

Čtvrtá řada Medvěda bude mít premiéru 15. června. Snad bude trochu lepší, než trojka

Ok, takže, deme si pro mínuska...

Nejlepší sitcom roku? Bez legrace, tady už "marvelizace" dramatického žánru pokročila opravdu daleko — 90 % doktorů a pacientů má za úkol buď něco hlásit, nebo někoho setřít. A to až do té míry, že bezesporu nejsilnější epizody na papíře, tedy dvanáctá a třináctá, jsou tím úplně... rozcupované. Schválně jsem si při třináctce hlídal čas — nějaký vtípek tam padl každé dvě až tři minuty!
Ano, ...humor jako obranný mechanismus, postavy jsou profíci a bla bla bla... ale chtělo by to trochu větší míru.... Realismu? Jasně, teď mě zase budete kamenovat, že to profíci chválí za autentičnost, ale když např. výsledky laboratorních testů, které běžně trvají dny, tu máte během pár minut, v Pittsburghu je míra obezity 33 % a není to vidět, špičkoví lékaři během "největší tragédie v dějinách města" mají čas řešit svoje osobní problémy... Tomuto pseudorealismu je pak podřízen i sterilní (pun intended) „dokumentární look“, který na mě ale nefungoval. Často jsem si říkal, jak by ta která scéna vyzněla lépe, kdyby byl zvolen jiný přístup. Dokonce i když jsem tu nedávno Adolescence lehce kritizoval za honipéřinu, dvanáctá epizoda si o ten oner vyloženě říkala.
Co ale musím pochválit, jsou postavy. I když po většinu času působí jako pouhé skořápky charakterů, herci je podávají skvěle a s citem — zjevně vědí, co se pod tou skořápkou skrývá. A když se o některých postavách postupně (byť velmi sporadicky) dozvídáme víc, dokáže seriál v závěru sympaticky vygradovat do příjemně sentimentálního finále s několika většími či menšími charakterovými oblouky.

Popravdě nevím, co chtějí ve druhé řadě ukázat jiného. Vše tu v podstatě bylo?

Jo jo, je to i výrazně lepší než Pacifik. Zpětně si říkám, že si to někdy dám rád znovu, protože mi přijde, že jsem to docenil víc až po tom, co jsem to viděl.