Já a Sorrentino se prostě opravdu těžko potkáváme. Mládí a Parthenope pro mě byli místy opravdu oříšek dokoukat (u prvního jmenovaného jsem to ani nezvládl), a Milost je pro mě jen utvrzujícím důkazem. Kromě kvalitní kamery a velkého citu pro kompozici tady totiž Sorrentino zároveň tvoří ohraničující téma, které tomu, narozdíl od mnou viděného zbytku, dává aspoň nějakou ustálenou strukturu, navíc se opírá o dost skvělého Tonyho Servilla a o velmi živelný a zábavný soundtrack, který je oproti titulnímu "Železobetonu" velmi svěží, mladý a živelný. Ale tady nějak s pozitivy končím. Je to zase prazvláštní směs filozofování asi o patnácti tématech, která na sebe ještě ke všemu málokdy navazují (i když díky tomu ustálenějšímu celku se tady v nich aspoň jakžtakž drží rovina), místy je to fakt zbytečně ukecané a zdlouhavé, což je pro mě ještě zesilováno dílčími dynamičtějšími scénami. Pro někoho může být ta kombinace propracovaného vizuálu a rozvolněných střev možná geniální a nápaditá, mě to většinu času štve a nudí, a v pár momentech to nějak tak sedne do sebe, ale těch není ani zdaleka dost. Dám tomu ještě relativně milých sedm, ale předchozí dva snímky už určitě přehodnotím do vod průměru, a na pana Sorrentina asi teď na chvíli zapomenu, očividně nejsme stejná krevní skupina...
7/10
Milost
|
reagovat
|


