Ani ne 8/10, ani ne 3/10. Pravda je někde uprostřed nebo se trhá podobně jako ona zbytečná trhlina. Kde přesně, to je asi na každém.
Měl jsem pocit, že se poprvé na velkém plátně dívám na Supermana.
Na toho, jak ho znám z komiksů, z devadesátek z Novy a, jo, imfe, i z toho Raníčku.
(Původní klasika mě nikdy nezasáhla, Muž z oceli pro mě není Superman, leč ho mám rád. Singera si vlastně ani nepamatuju, napravím asi hned zítra).
Ale ne v té Gunnově přeplácanosti a vršení atrakcí (mnohdy nezajímavých) a zbytečností neustále na sebe, ale v tom, co ta postava - alespoň pro mě- znamená. Jen jí tam (a jejího významu) mohlo být ještě mnohem víc. Víc té lidskosti, o které tak hezky mluví na konci.
Takhle jsme někde na půlce cesty mezi obojím a naprosto chápu, že někoho znechutí občas až digitální a nepříliš nápaditý slop, fakt zvláštní výprava či chybějící celistvost a nebo infantilní a hlavně neustále se opakující humor.
Kdyby si to příště vzal někdo jiný, kdo té postavě podobně rozumí, jen není úplnej magor, bude to super.)
Možná jsem moc pozitivní na těch 5-6/10, ale párkrát mě to za srdíčko prostě vzalo. A to já vždycky pocením.
Kdy jindy bych měl jít do kina než na Supermana. Tak jsem rád, že jsem si to nakonec užil o kapku víc než jsem skřípal zuby.
Superman
|
reagovat
|






