
Greengrass vždy uměl pracovat s reálnou tématikou a dokázal pokaždé vnést vnitřní dynamiku do jednotlivých scén. Tady ovšem narazil.
Příběh začíná hozením do situace, kdy máme věřit tomu, že je řidič busu v hajzlu, ale nejde tomu naplno věřit. Pár odbytých scén se synem a jedeme. Jenže právě tenhle background není dostatečně propracován tak, abych pak věřil emocionálním výjevům, které propuknou v kritický moment, kdy je bus osamocen a rozjedou se scény, kdy oba hlavní hrdinové pláčou a ve mně vyvolaly vzpomínky na kdysi pláčtivé WTC s Nickem Cagem.
Nedá mi to porovnat film s nedávnými "Třinácti životami". Ron Howard udělal skvělou věc - svým procedurálním vyprávěním vás držel perfektně informované, o situaci, jak složité je dostat se k hrdinům. Naprosto vás uvedl do kritické situace, to stejné dokázal i v Apollu 13. Bohužel tady lítáme jednou k hasičům, jednou k dispečerům - jasně, je to cílené, ale já jako divák jsem byl skoro ztracen. Ještě se zastavím ke scénáři. Nevím, z jaké části psal sám Greengrass, ale Brad Ingelsby naprosto výborně rozepsal Mare z Easttownu, ale tady na ploše celovečeráku nemají postavy dobré rozkreslení a za celou dobu jsem si k nim nenašel cestu.
Nechci spoilerovat, tak pouze napíšu, že poslední část je jako kdyby najednou vypadla z Nebezpečné rychlosti (kterou nade vše miluji), a která vůbec neodpovídá předchozímu vyprávění a já se jen po ní pozastavil s takovým tím výrazem WTF??? 6/10



