

Ale konec s plácáním po rameni... K věci.Přidělený biják je celkem slušnou definicí několika kolonek. Tou první je rozhodně ta, která se dá popsat jako ""Dám si to do watchlistu. Snad se k tomu dostanu, mělo by se mi to líbit." a pak se k filmu už nikdy nedostanete."
O existenci této romanťárny jsem věděl. Dokonce do takové míry, že jsem si původně myslel, že jsem ji alespoň útržkovitě zahlédl v televizi, nebo alespoň viděl trailer. Ukázalo se, že jsem film neviděl. Ne snad proto, že by nestál za vidění, ale proto, že není tak dobrý, aby bylo shlédnutí povinné, ani tak mizerný, aby to bylo na zvrácené projekce, když chcete někoho kulturně mučit. Ten film jednoduše zapadne. Ale pokud ho uvidíte, vlastně Vás nezklame.
Film je také skvělou definicí Indie filmu. Koncepce a jeho uchopení nevystrkuje růžky, stojí a padá na ústředním duu. Zoe a její kukadla, které by jí záviděl i Elijah s nejpřekvapenějším výrazem, kterého dokáže, je adekvátně cute, zatímco Michael Stahl-David je za sympaťáka, kterému nepřejete brzkou krutou smrt, což je často syndrom "moderních" romaňáren. Obě postavy jsou veskrze obyčejné a to jejich kouzlo dost zesiluje. Kdyby to byli sousedi, nebo někdo z rodiny, naprosto v pohodě byste jim to uvěřili. Škoda, že se to nedá napsat i o zbytku osazenstva, jenže to je ta pravá podstata toho Indie - ten film nepotřebuje vlastně nic navíc...
...což mě přivádí k poslední definici - romantice, jako malý, přiznaný kýč, který se kýčem být nebojí.
Jenže ono to není ten kýč ala Zápisník a to je z části problém toho, proč z filmu i přes skvělou hlavní dvojku nemůže být klasika.
Žel, scénářem to rozhodně vysoko nemíří. Že to nuceně využívá "nadpřirozené" prvky, ok, to se dá akceptovat. Že stavební materiál je dost zkratkovitý, pořád se nic neděje. Bohužel film i v těchto velmi vstřícně nastavených mantinelech nedokáže obsát dramaturgicky, už je problém.
Nedomrlé a zkratovité finále, nevyužité motivy obou postav a především - neuspokojivě vystavěný ústřední vztah všechny ty "trochu kýčovité" atributy obnažuje a divák si musí pořád pokládat otázku, proč využili tři nosné myšlenky, včetně jedné nadpřizozené, když ani jednu nedokážou uspokojivě vytěžit.
Jestli zním moc přísně? Možná trochu. Ale v zásadě to právě ten film definuje - kdyby byl o fous lepší, alespoň v jedné inkriminované věci, vystoupil by ze svého stínu. Takto zůstane o jednohubky, kteá rozhodně neurazí a chuť nezkazí, ale cíleně si ji málokdo vybere, nebo doporučí.

