Vždyť ty hry jsou úplnej opak. O tom jaký to je žít s rozhodnutíma a událostma, aniž bychom o nich mohli (ne nutně museli, někdy prostě nemůžem) mluvit, protože na to v tom světě není čas... O nevyřčenej pocitech, který pak ventilujem brutálníma činama. O uříznutejch prstech, kvůli kterejm nemůžem hrát na kytaru. Ježiši.
Kdyby to aspoň mělo hloubku. Posouvalo postavy. Ale to se neděje. Odpusť, ale "40 let praxe, některý lidi nezachráníš", jako vážně?


Jinak souhlasím, že nebýt toho stupidního nástroje na zjednodušený povídání si o naprosto obvious těžkejch věcech k úplně hovnu na baseballu, se mi to taky líbilo a těšim se dál.
Protože už tam snad bude co nejmíň Jackson.)
Vždycky aspoň vidim, odkud jdeš. I když jsme tehdy napsali tapety o druhý hře, každej z jiný strany. V tomhle konkrétním případě teda ne. Ale to nevadí. jsem rád, že jsi spokojenej, I guess.

Hlavně aby to kvalitně pokračovalo.