Jan Roháč z Dubé (1947)
Pokud čekáte velkolepou historickou podívanou jako v případě pozdější monumentální husitské trilogie Otakara Vávry, pak vás Jan Roháč z Dubé zákonitě zklame. Upřímně ten film by vás zklamal, i kdyby husitská trilogie vůbec neexistovala. K dispozici je bohužel jen kratší distribuční verze z 60. let a právě z ní vychází i tento komentář. K čemu je slušná výprava a kostýmy, když celý Jan Roháč z Dubé působí jako sled cimrmanovských výjevů bez ladu a skladu? Střihová stránka je naprosto otřesná, jednotlivé scény na sebe vůbec nenavazují. Pokud je husitské trilogii vyčítána poplatnost době vzniku (50. léta), tak Jan Roháč je v tomto ohledu snad ještě horší a to vznikal v době těsně po druhé světové válce. Antiněmectví tu dosahuje obrovské nesnesitelnosti, ale jsou tu překvapivě i scény s antimaďarským vyzněním, které je dnešnímu diváku spíše komické. Naprostým bizárem jsou tu řeči o česko-polské vzájemnosti a všeobecnm panslavismu. Takovéhle ahistorismy husitská trilogie postrádá a to vznikla v mnohem horších časech. Herecké výkony jsou buď sérií divadelních deklamací (Korbelářův Jan Roháč) nebo přehlídkou karikatur (císař Zikmund v podání Otty Čermáka). Ani režie za moc nestojí, protože Vladimír Borský není Otakar Vávra. Bitevní scény jsou natočeny zrychleně jak z dob němých grotesek a kompars nepůsobí živým dojmem. Jan Roháč z Dubé je těžká slátanina, která dnešnímu člověku vážně míněnou kvalitní podívanou nabídne jen sotva. Otázkou zůstává, jak by film vypadal v původní nezkrácené verzi, ale tato podívaná plná šustícího papíru je jen přehlídkou marnosti.
|
reagovat
|


