"And the Oscar goes to..." Ana De Armas si se svým podáním legendární Marilyn Monroe jednoznačně připisuje zlomový bod ve své dosavadní kariéře. Nikdy jsem o ní nepochyboval, že je jen hezká tvářička na ozdobu a po zhlédnutí Blondýnky o tom nemůžou pochybovat ani ostatní, ať už se jim film líbil nebo ne. Pravdou totiž je, že tak emocionální horskou dráhu nemusí zvládnout každý a po záplavě plýtkých oddechovek se toho dnešní divácí vlastně i bojí. Proto je tu z mého pohledu rating NC-17 nikoliv pro násilí a sexuální scény, ale z důvodu psychické sekané, která po 160 minutách rozseká i toho nejtvrdšího chlapa.
Pokud se nestydíte u filmů plakat, (nejen) Anin výkon vás nenechá ani 10 minut vydechnout. Kromě toho jsem nemohl přehlédnout jisté paralely mezi Monroe a Armas, a vlastně jakoukoliv jinou začínající herečkou, jejíchž začátky v Hollywoodu mohly být podobně divoké i dnes jako tehdy. V podstatě jsem se tak bál o dvě herečky zároveň. Samotná Marilyn však trpí převážně dvěmi traumaty: problémy s psychicky labilní matkou a otec, kterého nikdy nespatřila. Tomu se film chce věnovat nejvíc, a proto se divák nesmí divit, že se toto téma objevuje znovu a znovu s každým posunutím příběhu.
Hlavním tématem tu tak není biografie Marilyn Monroe, nýbrž pochopení vnitřního chování její skutečné osoby - Normy Jean, která pod svým alter egem zaháněla trable v zářích reflektorů a náručích spousty mužů, které je dovedly až k presidentovi. Proto se snímek zdánlivě točí stále v kruzích. Protože to tak i skutečně bylo, nic víc. Andrew Dominik si vybral motiv příběhu nejslavnější herečky všech dob správně. Chtěl se věnovat něčemu konkrétnímu, klidně i na úkor historickým přesnostem, které ostatně jsou stále zahaleny rouškou tajemství. O Monroe se tak leckdo paradoxně dozví víc, než z nějaké dokumentární minisérie. Totéž v porovnání s takovým Elvisem, kde Luherman šlapal na pozlátko a krasojízdu, až zapomínal na samotného Elvise, o němž jsme se nic nového nedozvěděli. Vše je jen o diváckém očekávání a o ochotě připustit si, že je film jiný, než očekáváme a být vděční za originalitu.
Dominik snímku mimo jiné dodal unikátní režii, která (alespoň náročnějšího) diváka v pohodě uková do sedačky na bezmála 3h podívanou. Nedivil bych se, kdyby i on figuroval v Oscarové kandidátce. Nick Cave pak pro změnu dodal podmanivý soundtrack, jež ve správných scénách vyvolává znepokojení jen, aby o chvíli později dojil divákovy slzičky na maximum. Přesně tohle jsem od Blondýnky čekal (včetně polohané Armas, nebudu lhát) a nemůžu být raději. Tyhle emocionální pecky mi v současné nabídce filmů strašně chybí, a o to paradoxnější je, že jsem se ji letos dočkal na Netflixu. Tomu ale za to žádný kredit nedávám, jelikož hotový film v podstatě jen koupil kvůli problémům s nepřístupným ratingem. Palce nahoru tak směřují k Dominikovi, Armas a Pittově produkční společnosti.
9/10
Blondýnka
842511
[i]"And the Oscar goes to..."[/i] Ana De Armas si se svým podáním legendární Marilyn Monroe jednoznačně připisuje zlomový bod ve své dosavadní kariéře. Nikdy jsem o ní nepochyboval, že je jen hezká tvářička na ozdobu a po zhlédnutí [i]Blondýnky [/i]o tom nemůžou pochybovat ani ostatní, ať už se jim film líbil nebo ne. Pravdou totiž je, že tak emocionální horskou dráhu nemusí zvládnout každý a po záplavě plýtkých oddechovek se toho dnešní divácí vlastně i bojí. Proto je tu z mého pohledu rating NC-17 nikoliv pro násilí a sexuální scény, ale z důvodu psychické sekané, která po 160 minutách rozseká i toho nejtvrdšího chlapa.
Pokud se nestydíte u filmů plakat, (nejen) Anin výkon vás nenechá ani 10 minut vydechnout. Kromě toho jsem nemohl přehlédnout jisté paralely mezi Monroe a Armas, a vlastně jakoukoliv jinou začínající herečkou, jejíchž začátky v Hollywoodu mohly být podobně divoké i dnes jako tehdy. V podstatě jsem se tak bál o dvě herečky zároveň. Samotná Marilyn však trpí převážně dvěmi traumaty: problémy s psychicky labilní matkou a otec, kterého nikdy nespatřila. Tomu se film chce věnovat nejvíc, a proto se divák nesmí divit, že se toto téma objevuje znovu a znovu s každým posunutím příběhu.
Hlavním tématem tu tak není biografie Marilyn Monroe, nýbrž pochopení vnitřního chování její skutečné osoby - Normy Jean, která pod svým alter egem zaháněla trable v zářích reflektorů a náručích spousty mužů, které je dovedly až k presidentovi. Proto se snímek zdánlivě točí stále v kruzích. Protože to tak i skutečně bylo, nic víc. Andrew Dominik si vybral motiv příběhu nejslavnější herečky všech dob správně. Chtěl se věnovat něčemu konkrétnímu, klidně i na úkor historickým přesnostem, které ostatně jsou stále zahaleny rouškou tajemství. O Monroe se tak leckdo paradoxně dozví víc, než z nějaké dokumentární minisérie. Totéž v porovnání s takovým [i]Elvisem[/i], kde Luherman šlapal na pozlátko a krasojízdu, až zapomínal na samotného Elvise, o němž jsme se nic nového nedozvěděli. Vše je jen o diváckém očekávání a o ochotě připustit si, že je film jiný, než očekáváme a být vděční za originalitu.
Dominik snímku mimo jiné dodal unikátní režii, která (alespoň náročnějšího) diváka v pohodě uková do sedačky na bezmála 3h podívanou. Nedivil bych se, kdyby i on figuroval v Oscarové kandidátce. Nick Cave pak pro změnu dodal podmanivý soundtrack, jež ve správných scénách vyvolává znepokojení jen, aby o chvíli později dojil divákovy slzičky na maximum. Přesně tohle jsem od [i]Blondýnky[/i] čekal (včetně polohané Armas, nebudu lhát) a nemůžu být raději. Tyhle emocionální pecky mi v současné nabídce filmů strašně chybí, a o to paradoxnější je, že jsem se ji letos dočkal na Netflixu. Tomu ale za to žádný kredit nedávám, jelikož hotový film v podstatě jen koupil kvůli problémům s nepřístupným ratingem. Palce nahoru tak směřují k Dominikovi, Armas a Pittově produkční společnosti.
[b]9/10[/b]
Blondýnka
reagovat
|