Za posledni dva dny jsem se podival na 2 Alfredovy filmy (Okno do Dvora a Vertigo), oba byly vynikajici zazitky, ale Vertigo me zasahlo o dost vice, ten obrat v pulce jsem ze zacatku vubec necekal a i konecne gradace byla skvela, stejne jako hudba. Zaslouzene V.I.M. btw: Zatímco u Okna do dvora jsem dodnes nepochopil, v čem spočívá jeho unikum, u Veriga mě strhly již úvodní psychedelické titulky Saula Basse a těžká zvuková tonáž od Hitchcockova dvorního skladatele Bernarda Herrmana. - asi "u Veriga" chybi v textu pismeno "t" ;-)
|
reagovat
|
, bez většího prozrazovaní to dokáže perfektně navodit atmosféru, žádná akce, minimum dialogů a přesto se člověk do kina těší, protože kombinace Nolanova přízemnějšího vizuálu s Harryhausen-like triky, to je něco co jsme ještě neviděli. Estetika kostýmů mi nevadí, protože nás čeká Jáson a Argonauti nebo Souboj Titánů v moderním podání a v režii Nolana, kdo by před pár lety čekal, že se něčeho takového dočkáme.
(schválně jsem si ten článek znova přečetl a přesně tohle z toho vychází)