Ne, normálně s tebou ve spoustě věcech, co takhle hezky rozepíšeš, souhlasím, ale tentokrát fakt nemůžu. Pro mě se ten film třeba tak vůbec netvářil, nešel jsem na to s žádným očekáváním filmu desetiletí ani jsem z něj takové ambice nikdy necítil, od začátku jsem viděl Pittovu postavu jako utrápeného astronauta, co před svými emocemi utekl až do vesmíru, jemuž pak děj nabídne šanci se postavit svému největšímu strachu, najít a konfrontovat svýho tátu. Ta mise je pak prokládaná nějakýma drobnýma akčníma sekvencema, kdy se ta postava ještě víc dokresluje, je tam plno vnitřních monologů, ale eventuálně to musí dospět k tomu střetu. Tím to celé vyvrcholí, Pitt si z toho následně vezme poučení, který na něj celou dobu čekalo doma na Zemi (v tom je ten největší paradox a osobně pro mě nejbolestivější část celýho filmu) a přichází konec. Jednoduchý a zatraceně účinný, doslovnost vůbec nevadí, naopak je to téma tak silný a provedení tak bezchybný, že si to ten film může dovolit. Jestli to je nedostatkem empatie nebo ne říct popravdě nedokážu, ale troufám si tvrdit, že lidi citlivější empatičtější nátury si to tam prostě najdou spíš, než borci co vyrazí na akční sci-fi s cool Pittem, protože mají rádi filmy ve vesmíru. Jasně, že takoví u toho pak budou usínat. *;)* P. S. že tam jsou "nesmysly" typu "takhle by to v reálu nikdy nefungovalo" nepopírám, jen si jich nevšímám a neřeším je, nejsou pro mě v ten moment důležitý

Je to docela jednoduchý. Kdybys někdy zažil nebo cítil to co Pittova postava, tj. ztrátu, odloučení, strach se k někomu přiblížit, se někomu otevřít, ten film by pro tebe byl najednou o něčem jiným. *;)* A vlastně to ani nemusíš zažít. Stačí být natolik empatický, abys těm postavám porozuměl.