Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!) aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

Obyčejně poslouchám při psaní newsletteru soundtracky nebo nějaký rytmický nostalgický synthwave (Marvel83), ale dneska mi mezi řádky zní Patrick Stewart a jeho vynikající životopisný audiobook Making It So. Velké doporučení pro všechny, kdo chtějí se svým kapitánem strávit ještě pár hodin navíc. Jsem dítě devadesátek, “můj” Star Trek byl Next Generation, takže jsem si k Picardovi vypěstoval vztah jako k náhradnímu seriálovému tátovi. Věřím, že to tak mají i mnozí z vás, takže s nákupem tohohle bestselleru neváhejte. Původně jsem chtěl poslouchat čerstvé memoáry Christophera Lloyda, ale tady ve Švýcarsku mi je Audible odmítá prodat. Tak příště, snad z jiných důvodů než v případě sira Patricka, kterého o Vánocích uvidíme v Avengers: Doomsday.

Zábava předhonila auta

Není divu, že Elon Musk investuje miliardy do Skydance a při propagaci Tesly Roadster předvádí kaskadérské kousky jak od Michaela Baye. Podle nové zprávy agentury Interbrand se stal zábavní sektor druhým nejvýdělečnějším a předběhnul ten automobilový. Tady je nutné říct, že metodika Interbrandu je dost subjektivní a problematická, navíc hodně zatížená americkými čísly, takže se nelze divit, že technologičtí a retailoví giganti z USA tu hrají prim, jak vidno z první desítky:

Apple
Microsoft
Google
Amazon
Samsung
nVidia
Instagram
Coca-Cola
Toyota
YouTube

 

První automobilkou, co do mediální hodnoty, je na dvacátém místě Mercedes-Benz, následovaný na místě 22. značkou BMW. Mezi nimi sedí Disney, který předběhnul o dvě příčky Netflix. Celý žebříček najdete tady. Netflix mimochodem Interbrand ocenil jako jednoho z meziročních skokanů, pochválil investice do sportů a živáků obecně. To je v přímém rozporu s rozpaky na Wall Streetu. I proto byste měli tenhle report brát s velkou rezervou.

Globální boxoffice každopádně atakuje čísla, která jsme neviděli od roku 2019, takže pokud se povede to v prosinci dotáhnout do vítězného konce, bude se proč plácat po zádech. Když tedy člověk přimhouří oko nad oficiálně reportovanými rozpočty, ale o tom si tady povídáme neustále. Můžeme Marvelu/Disneymu věřit, že Avengers: Doomsday stál “jen” 400 milionů dolarů? Variety v době premiéry o Deadpool & Wolverine mluvil jako o dvousetmilionovém filmu se stamilionovým marketingem. Pak se ukázalo, že náklady byly za hranicí 400 milionů, a teď dokonce Disney v umořených úrocích přiznává, že se vyšplhaly až na 530 milionů, což byl souběh post-Covidu a stávky scenáristů i herců.

Ten film utržil 1.34 miliardy dolarů. Kdyby v tom bambiliónu nákladů nebyly započítány náklady na marketing a distribuci a dosáhly ve skutečnosti tehdy průměrných a obvyklých 150 milionů dolarů, byli bychom náklady na skoro 700 milionech, což by znamenalo… že snímek sotva skončil v plusu. Tak bacha na bouchání šampaňského, jakkoliv to ke konci roku logicky patří.

Kdo bude točit filmy a peníze u Netflixu?

O zběsilých výměnách u eNka už jsme psali. Peter Rice to teď bude mít na povel a jedním z jeho velkých rozhodnutí bude vybrat kapitána pro celovečeráky a překopat systém žánrových náčelníků, s nímž přišel Dan Lin. Moc se to neosvědčilo, ale upřímně řečeno před Ricem i jeho potenciální pravou rukou stojí skoro nesplnitelná mise.

V době, kdy nastoupil Dan Lin, byl Netflix v celovečerácích na ústupu. Pokud nebudeme počítat cizojazyčné filmy, ať už vyprodukované nebo nakoupené, dostáváme se v těch anglických dnes někam na 35 titulů ročně. Přitom dřív Netflix sliboval novinku hollywoodského kalibru každý týden a skutečně to chvílemi dodržoval. Pak se začalo nenápadně brzdit, tak jako dneska výrobci čokolád za stejnou nebo vyšší cenu nabízejí v regálech supermarketů stále menší tabulky. 

Nejdřív zmizely dvousetmilionové žánrové trháky a utrácelo se skutečně jen výjimečně, většinou ve snaze zavděčit se tvůrcům, kteří by si jinak o Netflix kolo neopřeli. Platforma se stala jednookým králem midbudgetu a nepotřebovala předražené blockbustery s velkými hvězdami, protože přestala reportovat přírůstky nových předplatitelů. Tím pádem nemusela nové duše lákat na eventy a stačilo jen hrnout do chřtánů těch stávajících další a další obsah. Občas se nějaká ta lavina sledovanosti nečekaně utrhla (nejen K-Pop Demon Hunters, ale třeba i předvánoční Carry-On, jakkoliv už je to dva roky nazpátek), ale rozhodně nešlo o plánované úspěchy.

Sázka na rychlokvaškové sequely, vyhaslé herecké hvězdy a okrajové žánry se musela projevit. Netflix nakrmil, ale nezasytil. Zabavil, ale neohromil. Ubylo sošek i diváků, ubylo zásahů do popkulturního povědomí. Bájný algoritmus prostě začal vynechávat a Ted Sarandos se tváří, že všechno jede, jak má. Pár filmů sice pustí do kin, aby byl viditelnější součástí hollywoodské mašinérie, ale třeba Fincherova/Tarantinova Cliffa Bootha nebudou dva ze tří největších řetězců multikin hrát, protože Netflix nedodrží tradiční 45denní okno. I další velké releasy čekají podobné kompromisy a háčky. 

Sarandos navíc nehodlá utrácet za propagaci, na níž by musel u každého titulu vynaložit desítky milionů dolarů, bez ohledu na rozpočet. Tyhle výdaje navíc poslední dobou rostou, protože dosáhnout stejného pokrytí skrz tradiční média je čím dál tím nákladnější. Pokud ale Netflix svou strategii nezmění, šéfové jeho contentu se mohou rozkrájet a trendy ve sledovanosti jen tak nezvrátí.

Možná i proto se zatím na tenhle pozlacený post nikdo nehrne. Pětatřicet filmů ročně + mezinárodní produkce, to je největší objem ze všech studií v Hollywoodu. Ještě větší než v případě kombinovaného Skydance s Paramountem a Warnery dohromady. Mluvíme o vyšších jednotkách miliard dolarů a obrovském vlivu na kulturní krajinu. Zároveň však s nutností vyslyšet hlas shora, který svazuje netflixovskou produkci spoustou pravidel, podle nichž čím dál tím víc tvůrců odmítá tancovat.

Všude dobře, doma nejhůř

O tom, co se děje kolem Státního fondu audiovize (dříve Státního fondu kinematografie), jste už asi slyšeli. I v kontextu s osudem koncesionářských poplatků to nelze přeslechnout. Pokud jste jen sjížděli titulky, doporučuji skvělou epizodu podcast Dotočeno od Vratislava Šlajera a Petra Cífky, kde to dost nekompromisně rozebírají. Od té doby se situace vyvíjí, ale proč o tom píšu tady? Protože se to dotkne nedůvěry v systém pobídek, který z Prahy i Česka jako takového udělal oblíbenou destinaci hollywoodských filmařů (Karlín je v Resident Evil nepřehlédnutelný).

Ministr kultury Ota Klempíř chtěl nejdřív po fondu ušetřit miliardu (plyne do něj ze státního rozpočtu 1.9 miliardy, dalších 500 milionů z dalších zdrojů), následně pak alespoň z letošního rozpočtu pokrátit 400 milionů. Představenstvo to odmítlo a začala zákopová válka. Tady je dobré připomenout, že český audiovizuální průmysl má roční obrat přes 50 miliard korun a je hodně proexportní. Prudké krácení rozpočtu na jeho provoz by nejen ohrozilo tuto výdělečnost, ale v očích zahraničních produkcí by z nás udělalo mimořádně nespolehlivého partnera. A hollywoodští cifršpioni se rozhodují na dlouhá léta dopředu, takže spolehlivost je pro ně zcela klíčová. Už takhle bojujeme o každou větší zakázku s Budapeští, ale také s Bratislavou, nově i Bulharskem a dalšími okolními zeměmi. Stačí jeden chybný krok, v tomhle případě spíš nevynucená chyba, a budeme jen záznamem ve filmových kronikách.

Klempíř o pár dní později odvolal z představenstva fondu exředitele ČT Petra Dvořáka. Zdůvodnil to rozdílným pohledem na hospodaření fondu a nedostatečnou součinností při hledání úspor. Obrázek si o tom každý udělejme sami, ale pro českou audiovizi to neznamená do budoucna nic dobrého a je potřeba o tom mluvit při každé možné příležitosti.

Jak se financují filmy 

Jenom ještě krátký dovětek k předchozímu tématu, protože mne inspiroval Stephen Follows, který nechal nahlédnout pod pokličku britského filmovému průmyslu, když rozebral, jak se tam financují filmy. Obecně mimochodem platí, že pobídky - pokud je dostanete - vám pokryjí max. 20 % nákladů. Zbytek peněz musíte sehnat jinde. Follows hezky rozlišuje financování a investování. Investují do vás ti, kdo vašemu projektu nebo vám věří, chtějí vidět své jméno v titulcích, a jsou ochotni se svou investicí rozloučit ve chvíli, kdy opustí jejich peněženku. Financují primárně ti, kdo očekávají zisk.

 

Je to samozřejmě komplexnější a liší se to zemi od země, typicky např. podle pravidel státních fondů (kde vracíte pobídku/grant podle ziskovosti projektu), ale Follows projel všechna dostupná čísla u firem, které vznikly primárně za účelem natočení filmu, aby mu z toho vyšla, že průměrná poptávka peněz ze soukromých zdrojů tvořila cca 1 milion dolarů. Jen cca jedna šestina takových pokusů skončila úspěchem, kdy se povedlo získat během několika týdnů či měsíců všechny peníze. Průměrný obnos získaný tímto způsobem byl ve sledovaném vzorku jen cca 10 %. A to jsou často peníze naplánované k dalším zdrojům (již zmíněné pobídky, product placement, úvěry).

Vlastně se není čemu divit, protože filmový byznys funguje naruby. Zatímco v jiných oborech jsou investoři s nejrizikovějšími vklady vypláceni jako první, tady je tomu obráceně. Např. v Hollywoodu si nejdřív “líznou” studia, cechy, agenti a v podstatě všichni, kdo mají ve hře mnoho želízek a do projektu v podstatě neinvestovali napřímo žádné peníze. Drobní investoři, které může případný neúspěch finančně položit, jsou kvůli nedostatečným pákám ve frontě na zisk až úplně poslední. A pak chtějte po regionálním řeznictví, aby vám dodalo do cateringu metrák párků a sto tisíc za product placement a jeden kredit v titulcích.

Jednou větou…

Ahoj a čau. Hello Sunshine si Reese Witherspoon koupila zpátky, aby ho mohla optimalizovat, takže půlka zaměstnanců se ocitá na dlažbě. U Skydance se zatím vyhazuje z letadla s padákem. Tisíce lidí dostali v e-mailu nabídku odejít do konce roku dobrovolně s plnou kompenzací (Microsoft takhle hodlá propustit 60 tisíc zaměstnanců). Potíž je, že většina těch lidí má na kompenzaci nárok i ve chvíli, kdy dostanou vyhazov pro nadbytečnost, takže je to celé jen taková hra na odchod dohodou a velkorysého nového šéfa.

Na Prime Video se mezi seriály nenápadně objevil turecký dvoudílný epos Castle Walls, který je… celý generovaný v A.I. Producentem je společnost Ay Yapim, která si vlastní model natrénovala na 4500 hodinách konvenčně vyprodukovaných telenovel. Kde není žalobce, není soudce, díky tomu je novinka právně neprůstřelná. Bůh ochraňuj ty, kdo na ni omylem kliknou. 

Angel Studios nově vydal tzv. Andělský slib. V jeho filmech nikdy nebude sex, sprostá slova a jméno boží rozhodně nikdo nebude brát nadarmo. Násilí? Násilí je potřeba. Podívejte se na jejich nedávný buddy-movie titul Runner s Alanem Ritchsonem, v němž se ničí lidské schránky na potkání, ale hlavní hrdina se tu s nikým nespustí a na konci ani nikdo zázračně nevstane z mrtvých.