
Ten film je ještě mnohem chytřejší než se na první pohled zdá. V prvé řadě je nutné si uvědomit rozdíl (filozofický) mezi predestinací a determinismem, který se souvislosti s filmem zmiňuje - to jsou totiž 2 odlišné pohledy, které je třeba si ujasnit, před zamyšlením se nad (ne)měnností časové smyčky. Uvědomil sis, že novinové výstřižky, které Johnovi ukazuje jeho budoucí (a přesto v minulosti) hippie-já zaznamenávají události, které se NEstaly/NEstanou?
A za druhé je to relativizace času vůči konkrétní době. Hl. hrdina stárne v průběhu různých historických etap stejně, ale přitom v čase skáče dozadu i dopředu a stále ovlivňuje sám sebe (ať už přímo nebo nepřímo přes audio-nahrávky)!
Konec filmu je úmyslně zavádějící. Podle mě John věděl, kdo pan Robertson je - jeho nejstarší (ve smyslu absolutního věku, ne časové souslednosti!) já. A určitě už to věděl v momentu, kdy se chystá unést sám sebe z ústavu, kde ho navštíví. Po celý film je zdůrazňováno, jak se postupně učí z "minulosti" a využívá to ve svůj prospěch (nejen "vlastní" zkušenosti, ale i poslední stopy, které dostane od p. Robertsona pro svou "poslední" misi spolu s "nefčním" strojem času). Navíc přímo ve filmu je explicitně vyjevena identita, když John říká Jane, že jí to vysvětlí sám Robertson, který je ve sklepě - John. A ještě více, když naplno řekne "my jsme Robertson".

Pokud jsem to pochopil úplně korektně, tak hl. hrdina zachraňoval svět sám před sebou na svůj popud?
