S koncem roku 2025 se nám uzavřelo prvé čtvrtstoletí nového tisíciletí, což je báječná příležitost k tomu vybrat 25 snímků, které pokládám když ne za ty nejlepší, tak za takové, které mě zvlášť zasáhly a ovlivnily. V příštích týdnech a měsících čekejte podobné články i od ostatních. Rád bych upozornil, že 21. století oficiálně začíná až rokem 2001, v žebříčku tedy nejsou zastoupeny filmy datované 2000, i když mají v zahraničí tendenci tuto drobnost přehlížet.  

Starší generace MovieZone cítí nostalgii po devadesátkách, ta mladší se takto ohlíží po letech nultých. Skrytá hrozba byl vůbec první film, u něhož jsem kino důrazně inicioval, Spider-Man v roce 2002 pak má vůbec prvá návštěva multikina. Někdy od té doby se vyživovala moje cinefilie. Jako někdo, kdo vyrostl na trilogiích, se vzpouzím dělit příběhy, která chápu jako jedno velké vyprávění, a tak níže naleznete pár drobných podvůdců a něco kreativního účetnictví, abych se do té pětadvacítky vešel. 

Zároveň je několik filmů, které si zaslouží alespoň čestnou zmínku, jelikož se na ně nedostalo jen velmi těsně. Nakonec pro mě bylo zvlášť náročné vynechat tyto kusy: Temný rytíř i Temný rytíř povstal, kteří, jakkoliv brilantní, nemají zásadní, dlouhodobý vliv na moji estetiku (pominu-li IMAXový formát, který je ale zastoupen v Interstellaru). Díla Gaspara Noého, jehož Vejdi do prázdna i Climax by se umístily v následující desítce. Tu by doplnili nervní Uncut Gems, Nymfomanka i Antikrist, Tenkrát v Hollywoodu, Ztraceno v překladu, Oppenheimer a Chudáčci, možná Florida Project a První člověk. 

Teď už bez dalších průtahů zvu ke čtení i k diskusi!

1. Pán prstenů (2001-03, r. Peter Jackson)

Korunní událost kinematografie 21. století. Snímky tyčící se do jitřních vánků, které si zasluhuje vítat hlasem stříbrných trubek. Trilogie velkých příběhů, které něco znamenaly. Vzpomínám si na moment naprostého uhranutí, vyvolaný prvním tónem vycházejícím z dosud setmělé obrazovky, který následovala Galadrielina elfská promluva. Jak tolkienovské, začít budovat fikční svět filmu jazykem, natož fiktivním, ještě předtím, než se objeví první obraz. A imerze zůstává absolutní po následujících dvanáct hodin rozšířených verzí. A následujících pětadvacet let probuzené cinefilie.  

Peter Jackson se Pána prstenů rozhodl točit jako historické drama, což je patrné na množství detailů a polodetailních záběrů do tváří herců. Kamera je chvílemi živá a dokumentární, když sleduje postavy putující krajinou, posléze střemhlav padá do propastí nebo proniká okny věží. Svět Středozemě je nejen báječně výtvarně realizovaný, ale je také nesmírně hmatatelný – postavy interagují s prostředím, dotýkají se předmětů, často si čtou nebo jí. Společenstvo Prstenu je v tomto aspektu nedostižné a jeho rozšířenou podobu bych jako jedinou z trilogie označil za bezchybnou.

Příběhem prorůstá niterná maskulinita se smyslem pro povinnost. Vztahy mezi postavami nejsou založeny na krvi a půdě, ne na příbuzenství nebo skutečností, že se dlouho znají, ale na smyslu pro sdílené dobro a odpovědnost. Když se Aragorn rozhodne stíhal únosce Smíška a Pipina, na první pohled nedůležité, ba problematické členy Družiny, místo toho, aby následoval Froda, je to vysoce dojemné. Dává tím najevo, že na sebemenším životě záleží, protože i ten nejmenší človíček dokáže změnit budoucnost. 

Dvě věže pozbyly linearity Společenstva, což je v něčem dělá ještě „filmovější” díky možnosti prostřihu mezi sekvencemi. Závěrečná montáž, v níž se tři akční linie spojí, místo aby se vyrušily, jak by se patrně stalo v rukou menšího tvůrce, ve velké katarzi Samova proslovu patří k vypravěčským vrcholům. Uzavřít v roce 2002 prostřední kapitolu dlouhým monologem digitální postavy, který se odvíjí bez střihu na jeden záběr, byla známka Jacksonovy naprosté víry v materiál a projev sebevědomí tvůrce na vrcholu sil. 

Návrat krále, který osobně stavím z trilogie nejvýš, je v každém myslitelném směru impozantní. Kolosální ve velkých celcích, niterný v mezilidských momentech. A má přesně tolik konců, kolik zasluhuje, díky čemuž každá postava i vztah získává své vlastní drobné rozuzlení. Ještě prohlubuje tolkienovskou metaforiku světla a naděje (nic tato témata nepropojuje ladněji a filmověji než rozžehnutí gondorských majáků) a zároveň na polích Pelennoru přináší nejen nejvýstavnější nástup kavalerie ve filmových dějinách, ale i bitevní sekvenci, které se od premiéry svým měřítkem stále nic ani nepřiblížilo. Nálety Prstenových přízraků, ať už terorizujících ustupující Faramirovu družinu, nebo se snášejících na nebohé obránce Minas Tirith, v sobě nesou úděs moderního vzušného válčení, a Lesnieho kamera je sleduje s bezvadným smyslem pro filmovou kinetiku. Když se bitva překlopí do boje mezi Rohiry a olifanty, Jackson se tu v nejlepším slova smyslu předvádí. 

Veškerá akční verva by ale působila hluše, kdyby ji neprovázela velká emocionální opravdovost. Když si Frodo pomalu uvědomuje, že na starý život nelze po traumatické zkušenosti navázat, nebo že každý musí do příběhu vejít a zase odejít, přináší Návrat krále zdrcující, psychologicky hluboké poselství, které nemá v moderním blockbusteru srovnání.

Ve své recenzi Návratu krále napsal tehdy kritik Wall Street Journal Joe Morgensterna, že „dosud nikdy nemířil filmař výš, ani nedosáhl něčeho většího.“ A v mých očích to platí i po čtvrtstoletí od premiéry. Nyní, v době rostoucí temnoty, je mi Pán prstenů stále světlem na temných místech, když zhasínají všechna ostatní světla.

A jak vnímáte stávající filmové století vy? Podělte se v diskusi.