S koncem roku 2025 se nám uzavřelo prvé čtvrtstoletí nového tisíciletí, což je báječná příležitost k tomu vybrat 25 snímků, které pokládám když ne za ty nejlepší, tak za takové, které mě zvlášť zasáhly a ovlivnily. V příštích týdnech a měsících čekejte podobné články i od ostatních. Rád bych upozornil, že 21. století oficiálně začíná až rokem 2001, v žebříčku tedy nejsou zastoupeny filmy datované 2000, i když mají v zahraničí tendenci tuto drobnost přehlížet.  

Starší generace MovieZone cítí nostalgii po devadesátkách, ta mladší se takto ohlíží po letech nultých. Skrytá hrozba byl vůbec první film, u něhož jsem kino důrazně inicioval, Spider-Man v roce 2002 pak má vůbec prvá návštěva multikina. Někdy od té doby se vyživovala moje cinefilie. Jako někdo, kdo vyrostl na trilogiích, se vzpouzím dělit příběhy, která chápu jako jedno velké vyprávění, a tak níže naleznete pár drobných podvůdců a něco kreativního účetnictví, abych se do té pětadvacítky vešel. 

Zároveň je několik filmů, které si zaslouží alespoň čestnou zmínku, jelikož se na ně nedostalo jen velmi těsně. Nakonec pro mě bylo zvlášť náročné vynechat tyto kusy: Temný rytíř i Temný rytíř povstal, kteří, jakkoliv brilantní, nemají zásadní, dlouhodobý vliv na moji estetiku (pominu-li IMAXový formát, který je ale zastoupen v Interstellaru). Díla Gaspara Noého, jehož Vejdi do prázdna i Climax by se umístily v následující desítce. Tu by doplnili nervní Uncut Gems, Nymfomanka i Antikrist, Tenkrát v Hollywoodu, Ztraceno v překladu, Oppenheimer a Chudáčci, možná Florida Project a První člověk. 

Teď už bez dalších průtahů zvu ke čtení i k diskusi!

5. Matrix Reloaded & Matrix Revolutions (2003, r. Lilly Wachowski, Lana Wachowski)

Tento rozpůlený diptych si zaslouží sdílené páté místo, ostatně byl natáčen zároveň. Matrix Reloaded představil Nea jako boha, jen aby Revolutions mohl vyústit soumrakem bohů v tematicky brilantním zakončení matrixovské trilogie, které staví na kontrastech osudu a individuální volby. 

Zatímco Reloaded zkomplikoval funkci vyvolenosti a postavil Nea před nemožnou volbu, a sloužil tak jako antiteze celého matrixovského mýtu, Revolutions nabízí syntezi. Oproti prvnímu dílu se ukazuje, že jejich protivníci cítí, nejsou to jen stroje na zabíjení a je možné s nimi uzavřít dohodu, kterou budou ctít i z pozice síly. Jejich morální *kód* je tak možná silnější než ten lidský. Reloaded nabil Matrix novými významy, ještě bohatší intertextualitou a také ukázal, že svět Matrixu dokáže inkorporovat obrovské množství civilizačních příběhů, bájí a legend (viz upíři, Persefona, vysvětlení duchů). Do toho si přidejte legendární honičku na dálnici a boj s nunčaky. Ergo Reloaded je jeden z nejlepších akčních filmů všech dob.

Revolutions se stává, v porovnání s Reloaded, nečekaně přímočarým snímkem. Kde byl Reloaded hádankovitý, cool a lehkonohý, tam je Revolutions těžkotonážní, plný patosu a ztráty. Je to předně válečný snímek o boji o přežití. Vše tu má váhu a tempo finálního zúčtování. První Matrix navzdory námitkám nemohl sloužit jako konec příběhu a sequely jsou zásadní pro vyznění jeho tématu i poselství.

4. Mistr (2012, r. Paul Thomas Anderson)

Unikavé mistrovské (Mistrovo) dílo. Tím mistrem je pochopitelně PTA, jenž natočil nejlepší drama nultých let (Až na krev) i desátých let (Mistr). Kontrapunkt přemýšlivého Hoffmana a spontánního Phoenixe dává vyniknout oběma, a takto silný dvojitý mužský výkon tu patrně nebyl od Branda s Pacinem v Kmotrovi, jako dvojtakt možná nikdy. Až při opakovaném zhlédnutí se naplno projeví, jak rigorózně je snímek komponovaný, přestože plyne zdánlivě odnikud nikam jako jeho protagonista. 

PTA zvolil u snímku, na který je podle svých slov nejvíc pyšný, natáčení na 70mm formát, a filmová kopie je ve všech směrech působivá. Způsob, jakým Anderson zaznamenává světlo (nikdy jsem neviděl, aby někdo dosáhl tolika odstínů světla v jednom záběru) je dechberoucí. Opět se projevuje Andersonův smysl pro fotogenii – krátké opakování rytmu či  zachycení pohybu.PTA zde vytvořil nejen jeden z nejpamátnějších interview v historii filmu, ale také jeden z nejsilnějších obrazů námořnictva v podobě Phoenixe ležícího na zádech, zatímco bitevní loď prolamuje vlny Pacifiku pod ním.  

3. Melancholie (2011, r. Lars von Trier)

Je v tom cosi odevzdaného, pojmenovat planetu, která se má srazit se Zemí, Melancholia. A ve stavu apatie se nachází i hrdinka Justine. Melancholie jako předmoderní výraz pro depresi předznamenává ladění Trierova snímku. Podobně jako postava, kterou ztvárňuje, i Kirsten Dunst, zde v jednom z nejlepších výkonů dekády právem oceněným Zlatou palmou v Cannes, a její režisér Lars von Trier trpí depresí. Jejich přímá zkušenost učinila z Melancholie jedno z nejvěrnějších zobrazení této psychické poruchy ve filmu vůbec. Tam, kde Justine představuje depresi, její sestra Claire reprezentuje úzkost. 

Trier snímek otvírá prologem, v němž nahlédneme blížící se zkázu světa v planetární kolizi. Výjevy se zpomalí a vyniká jejich surreálnost. Justine pozvedá ruce k nebi, vlasy jí stávají nejen hrůzou, ale i statickou elektřinou, a proplétají se s blesky šlehajícími z elektrického vedení. Vše se propojuje v závěrečném výboji. Energie planety se vzedme a je rozdrcena.

Trier ve svém snímku o konci světa, který obsahuje jeden z nejpamátnějších výjevů tohoto typu, postupuje netradičně, neboť za svět nikdo nebojuje. Dánský tvůrce zvolil jako hudební podkres předehru Wagnerovy opery Tristan a Isolda, příběhu o tragickém toužení, v níž zazní takzvaný „tristanovský akord“, znejisťující předzvěst atonality. A podobně znepokojivá a nezařaditelná je i sama Melancholia. 

2. Až na krev (2007, r. Paul Thomas Anderson)

Protestantská etika a duch kapitalismu psaná ropou namísto inkoustu. Epos o chamtivosti amerického snu, o bezohledné kolonizaci Západu, o muži, kterého žene touha po penězích jen proto, aby se mohl od lidí odstřihnout, protože na nich nevidí nic, co by se mu zamlouvalo. Daniel Day-Lewis jako bezskrupulózní piják mléčných koktejlů se tímto usadil vedle Pacinova Michaela Corleoneho mezi nejlépe zahrané mužské postavy v americkém filmu. Prostřední akt s bratrem dává vyniknout, jak přirozeně a beze spěchu film plyne. 

Mimořádný soundtrack Jonnyho Greenwooda z Radiohead napodobuje zvuky kutání a pomáhá filmu dosáhnout velmi specifického rytmu. Rytmu nástupu mechanické doby, železnice, pravidelnosti kopání. A do toho si Anderson vypůjčil jeden z nejrozjařenějších kusů klasické hudby, Brahmsův houslový koncert, který ke konci značí šílenství. Co mu chybí v jasné zápletce, to nahrazuje rytmem. Až na krev patří k těm snímkům, po jejichž konci se nemohu ubránit myšlence: toto je možná ten nejlepší film, který jsem kdy viděl. Bezchybný film. Nevybíravý film. Film revoluční jako spalovací motor.