S koncem roku 2025 se nám uzavřelo prvé čtvrtstoletí nového tisíciletí, což je báječná příležitost k tomu vybrat 25 snímků, které pokládám když ne za ty nejlepší, tak za takové, které mě zvlášť zasáhly a ovlivnily. V příštích týdnech a měsících čekejte podobné články i od ostatních. Rád bych upozornil, že 21. století oficiálně začíná až rokem 2001, v žebříčku tedy nejsou zastoupeny filmy datované 2000, i když mají v zahraničí tendenci tuto drobnost přehlížet.  

Starší generace MovieZone cítí nostalgii po devadesátkách, ta mladší se takto ohlíží po letech nultých. Skrytá hrozba byl vůbec první film, u něhož jsem kino důrazně inicioval, Spider-Man v roce 2002 pak má vůbec prvá návštěva multikina. Někdy od té doby se vyživovala moje cinefilie. Jako někdo, kdo vyrostl na trilogiích, se vzpouzím dělit příběhy, která chápu jako jedno velké vyprávění, a tak níže naleznete pár drobných podvůdců a něco kreativního účetnictví, abych se do té pětadvacítky vešel. 

Zároveň je několik filmů, které si zaslouží alespoň čestnou zmínku, jelikož se na ně nedostalo jen velmi těsně. Nakonec pro mě bylo zvlášť náročné vynechat tyto kusy: Temný rytíř i Temný rytíř povstal, kteří, jakkoliv brilantní, nemají zásadní, dlouhodobý vliv na moji estetiku (pominu-li IMAXový formát, který je ale zastoupen v Interstellaru). Díla Gaspara Noého, jehož Vejdi do prázdna i Climax by se umístily v následující desítce. Tu by doplnili nervní Uncut Gems, Nymfomanka i Antikrist, Tenkrát v Hollywoodu, Ztraceno v překladu, Oppenheimer a Chudáčci, možná Florida Project a První člověk. 

Teď už bez dalších průtahů zvu ke čtení i k diskusi!

15. Interstellar (2014, r. Christopher Nolan)

Interstellar je sci-fi vesmírné i apokalyptické. Na Zemi probíhá environmentální katastrofa. Venku zuří prachové bouře, zatímco na model raketoplánu uvnitř sedá prach. Ale jak se ukáže, je to hvězdný prach. Nolan si k evokaci klimatické katastrofy a smrti plodin vystačí s jednou farmou a jejím okolím. Snímek operuje s dvojím měřítkem a zacentrováním. Cooperova farma slouží jako synekdocha pro celý upadající svět, což vypovídá nejen o Nolanově úspornosti, ale také o tom, že si uvědomuje, že každý má to jedno místo, k němuž se z dálky upíná. V absolutním kontrastu k domovu je široširý vesmír, který se postavám otvírá. 

Hans Zimmer rozhodl, že dominantním nástrojem vesmíru učiní varhany, božský nástroj, který si i díky přítomnosti v kostelech spojujeme s nadpozemským. A ty naplno zaduní v okamžiku, kdy se musí Cooper připojit ke zběsile rotující vesmírné lodi. Co následuje, je úchvatný akční výjev, jako stvořený pro 70 mm IMAX. Interstellar se možná může chlubit prvenstvími co do věrnosti zobrazení některých vesmírných jevů, jako je jeho vyobrazení černé díry. Ale mnohem důležitější je jeho působení. V tematické sounáležitosti s časem jsou pro Nolana vzpomínky a to, do jaké míry formují naši identitu. A Interstellar, zejména pak jeho IMAXová kopie, zůstává nezapomenutelný. Zní jako hudba sfér. A vyvolává bezmála kosmický smutek i úžas. Do not go gentle into that good night. 

14. Maják (2019, r. Robert Eggers)

Hrůza neuniknutelného dvojnictví. Robert Eggers, jehož síla se nachází v atmosféře a autenticitě (a to i jazykové) spíše než ve velké naraci, opět čerpá z dobových pramenů. Tentokrát inspirován incidentem z roku 1801, Smalls Lighthouse Tragedy, během něhož jeden ze dvou strážců majáku, kteří mezi sebou měli půtky, zemřel. A ten druhý se tak moc bál, že bude obviněn z vraždy, že se těla nezbavil, a místo toho ho nechal hnijící a rozkládající se poblíž. 

A cosi hnije i v Majáku Eggersově, který hojně využívá obraznost výtvarného symbolismu i hororu pohádky (mořská panna!). Robert Pattinson a divous Willem Dafoe tu vystupují v existenciální černobílé dvouhře, k jejíž klaustrofobičnosti přispívá čtvercový, akademický formát. Cosi masožravého, co hlodá směrem dovnitř, prostupuje celým snímkem. Podobně jako starodávný děs bezmála lovecraftového typu. Maják nenabízí světlo, ale temnotu. Samotu na skále. Nemoc z osamění. A předcivilizační hrůzu. 

13. Favoritka (2018, r. Yorgos Lanthimos)

Lanthimosova odpověď na všechny ty důstojné pohledy na monarchy. Oscarová Olivia Coleman jako vřeštící, dnou ztrápená anglická královna Anna, v jejímž gravitačním poli krouží dvě oportunistky v pododobě Emmy Stone (začátek nerozlučného uměleckého tandemu) a Rachel Weisz. Záměrně repetitivní, aby vynikla ta stejnorodost dní člověka žijícího u dvora, ta nekonečnost ponížení, ohýbání hřbetu a lízání (nejen pat). 

Historická groteska vysmívající se uspořádání, v níž menší moc čerpá svou sílu jen z blízkosti opravdové moci. Mocenské vztahy a jejich těkavost jsou vždy ve středu Lanthimosova zájmu, ať už v řeckém Špičáku nebo v Kinds of Kindness. Nutnost vyhovět každému vrtochu, obžerství a znepokojivé obrazy, které zprvu působí mile a laskavě, jako sedmnáct králíčků morbidně symbolizujících každé z dětí, o něž Anna přišla. Vše sledujeme čočkou rybího oka, a podobně leklá je v mnoha směrech královna Anna. Řecká divná vlna zaplavila Britské ostrovy. A v soukromí se zde odehrává velké divadlo. 

12. Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun (2021, r. Wes Anderson)

„Jen se pokuste, aby to vypadalo, že jste to tak napsal schválně,“ představuje svou maximu šéfredaktor French Dispatch, francouzské pobočky americké Liberty, Kansas Evening Sun, Arthur Howitzer (Bill Murray). Je to zásada pro autory přívětivá, podobně jako jeho neochota krátit články a nutit autory dodržovat uzávěrky. Howitzer tak v mnohém představuje ideál každého psavce a Anderson projevuje vedle literárních vloh i smysl pro estetiku a pravidla žurnálu. 

Howitzer, který francouzskou pobočku listu založil a usadil ve Francii, ve smyšleném, ironicky nazvaném městě Ennui-sur-Blasé (Nuda na Apatii) řídí své noviny v typicky blazeované atmosféře francouzských kaváren a povlovnosti. Jeho název evokuje zahálku evropského dandyho a flâneura devatenáctého století. Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Nostalgie se ve filmové řeči často projevuje černobíle – ale u Wese Andersona hýří barvami. 

Wes Anderson se zde vyznává z lásky ke slavnému týdeníku The New Yorker a uchyluje se k možná ještě komplikovanější narativní kompozici než v Grandhotelu Budapešť. Tentokrát se nevstupuje do hlubších sfér paměti, ale zůstává se na povrchu stránky. Anderson totiž celý snímek strukturuje podobně jako žurnál s různými články a rubrikami a vytváří prvotřídní povídkový film s propojenou časopiseckou dramaturgií. Jedním z rámů snímku je úvodní smrt dlouholetého šéfredaktora, druhou pak poslední vydání listu samotného, číslo-pohrobek. Nejen o rozloučení s šéfredaktorem je Francouzská depeše, která působí též jako dopis na rozloučenou za tištěnými deníky a periodiky. Je to dopis srdečný, který možná zanedlouho nebude kam doručit.

11. Tár (2022, r. Todd Field)

Taktovka jako symbol perfekcionismu. A moci nad druhými. Lydia Tár (skandálně působivá Cate Blanchett ve svém patrně nejlepší výkonu kariéry) je brilantní, manipulativní dirigentka, která se chystá nahrávat 5. Mahlerovu symfonii, jedinou, která jí v kolekci dosud chybí. Ale výstižnější pro popis jejího ega a její pozice v kruzích klasické hudby je podtitul Mahlerovy symfonie první, tedy Titán. Její rozpažení ovládá orchestr i plátno. 

Její zneužívání moci a sklon k flirtu s mladšími instrumentalistkami však představuje problém. Dosud byla zvyklá opozici přejet, ale ve věku metoo už to kontroverzní umělkyně tak lehké nemá. A tak se jí vymstí, když poníží studenta, který nestuduje Bacha, protože se mu nezdá dostatečně woke. Pokud existuje novodobý symbol filosofie oddělení díla od umělce, byla by jím Lydia Tár. 

Tár rovněž provázejí chvíle stihomamu, a nakonec ponížení. V jedné ze scén ji její mentor připomíná Schopenhauerovu hypotézu, že vysoce inteligentní jedinci nesnesou rámus. A kolem Lydie se toho teď rámusí hodně. Fieldův snímek ohledává hyperkorektnost a nenabízí jednoznačné odpovědi. Cate Blanchett sledujeme se stejnou hypnotickou soustředěností jako členové orchestru špici taktovky. Byla by chyba toto mistrovské dílo oslyšet.