| 20:00 | 07.03.2026 |
Starší generace MovieZone cítí nostalgii po devadesátkách, ta mladší se takto ohlíží po letech nultých. Skrytá hrozba byl vůbec první film, u něhož jsem kino důrazně inicioval, Spider-Man v roce 2002 pak má vůbec prvá návštěva multikina. Někdy od té doby se vyživovala moje cinefilie. Jako někdo, kdo vyrostl na trilogiích, se vzpouzím dělit příběhy, která chápu jako jedno velké vyprávění, a tak níže naleznete pár drobných podvůdců a něco kreativního účetnictví, abych se do té pětadvacítky vešel.
Zároveň je několik filmů, které si zaslouží alespoň čestnou zmínku, jelikož se na ně nedostalo jen velmi těsně. Nakonec pro mě bylo zvlášť náročné vynechat tyto kusy: Temný rytíř i Temný rytíř povstal, kteří, jakkoliv brilantní, nemají zásadní, dlouhodobý vliv na moji estetiku (pominu-li IMAXový formát, který je ale zastoupen v Interstellaru). Díla Gaspara Noého, jehož Vejdi do prázdna i Climax by se umístily v následující desítce. Tu by doplnili nervní Uncut Gems, Nymfomanka i Antikrist, Tenkrát v Hollywoodu, Ztraceno v překladu, Oppenheimer a Chudáčci, možná Florida Project a První člověk.
Teď už bez dalších průtahů zvu ke čtení i k diskusi!
20. Star Wars – Epizoda II: Klony útočí & Epizoda III: Pomsta Sithů (2002 & 2005, r. George Lucas)
Klony útočí jsou první Star Wars, které Lucas vytvářel bez jakýchkoliv technologických omezení. Otec ságy tak může natočit vše, co si jeho fantazie zamane, a zaznamenává to jako vůbec první v dějinách velkofilmu kompletně na digitální kameru. Lucas svou ságu pojímá jako soustřednou kruhovou kompozici, v níž se zrcadlí poslední epizodu v první, čtvrtá ve třetí a ty prostřední navzájem. Cykličnost je ostatně pro mýtická vyprávění typická. Z filmu si sice každý pamatuje velkolepou bitvu v aréně, ale Lucasův epos je pro mě předně podobenství o chamtivosti, militarizaci a zavlečení do války.
Když hrabě Dracula Dooku v podání Christophera Lee slibuje neomezené zisky separatistům v čele s Obchodní federací, Bankovním klanem a Obchodních cech, poodhaluje, jak by to vypadalo, kdyby měly globální korporace své vlastní soukromé armády. Celým filmem prostupuje atmosféra nedůvěry, zrady a spiknutí, které začíná atentátem na Padmé, političku, jež zásadově vzdoruje vybudování republikových sil.
Pomsta Sithů je mýtus o pádu. Je to monumentální, temná fabule, v níž Lucas buduje chrám patosu, který končí v plamenech, a Imperiální marš přehlušuje smuteční pochod za Republiku. Palpatine umně dovršuje vleklou politickou krizi, kterou sám vyvolal. To, co začalo tarify, zdaněním obchodních cest a blokádou planety, kterou reprezentoval, vedlo skrze manipulaci obou stran sváru k udělení mimořádné pravomocí a prodloužení funkčního období. Velký celek v němž kancléřovo křeslo stoupá v opuštěném jednacím sále senátu, který symbolizuje utichlý hlas svobody, zatímco se na něm za zvuků chorálu míhají světelné meče Yody a Palpatine, je pro mě jeden z nezapomenutelných obrazů sci-fi tohoto milénia.
Závěrečná hodina, jakkoliv ne vždy psychologicky uspokojivá, je pak vede k dechberoucímu finále. Vulkanický duel „bratrů“ Anakina a Obi-Wana, jako kdyby zasazený do obrazu Pandemonium Johna Martina, zpodobňující hlavní město pekla, navazuje na grandiózní, operní patos a tragiku.
19. Osm hrozných (2015, r. Quentin Tarantino)
Tarantino po všech směrech kontraintuitvivní. Točí western, jen aby postavy zavřel v chatce, snímá ultraširokoúhle, jen aby většinu scén zasadil do interiéru, a k tomu naprosto ignoruje zásadu elipsy, tedy vynechávky opakování už řečeného. Místo toho jsou postavy svědky znovu těch samých vyprávění a repetitivních poznámek, což snímku propůjčuje velkou autenticitu i nečekanou komiku.
Tarantino nás dvanáct let po konci občanské války zavádí do jedné zasněžené chatky, kde nachystal vyrovnání s pohnutými rasovými dějinami Spojených států. Používá svou klasickou metodu flashbacku a retrospektiv a šponuje napětí na maximum. A podobný vztah, jako mají postavy k Lincolnovu dopisu, zrcadlí film samotný mezi diváky. Absolutní požitek za zvuků Morriconeho konečné Oscarem korunované kompozice.
18. Nene (2022, r. Jordan Peele)
Americká noc padla na jednu koňskou farmu. Jordan Peele studuje odvrácenou stranu hollywoodského snu se vším vykořisťováním pracovníků, komparzu i zvířat. Peelovy sloužily za vzor Blízká setkání, King Kong i Jurský park a přináší vlastní příspěvek do filmového muzea pozoruhodných tvorů. Nalezneme tu totiž jeden z nejoriginálnějších designů monster vůbec (z pohledu do jeho trávicího traktu se vám sevřou útroby). Režisér tu skládá hold počátkům kinematografie i afroamerické stopě v Hollywoody.
Horor je obvykle asociován s menším měřítkem, je to žánr, na němž mnoho tvůrců začíná. Vystačí si s málem. Ne však Jordan Peele. Jeho Nope je veleambiciózní, vrstevnatý a (nejen) technicky brilantní snímek, který své noční záběry natáčel ve dne, a následně je transponoval do noční krajiny, oplývající jednou z nejlepších zvukových stop vůbec. Tento bohatý spektákl, nevypočitatelný a podobně brutální jako šimpanz, který se utrhl ze řetězu, je dosavadním vrcholem Peeleovy tvorby a jeden ze senzoricky nejpozoruhodnějších snímků dekády.
17. Grandhotel Budapešť (2014, r. Wes Anderson)
Grandhotel Budapešť se nachází ve fiktivním městě Nebelsbad uvnitř fiktivního státu Zubrowka, který je jakýmsi amalgámem střední Evropy. Je to dílem Rakouské císařství, dílem Budapešť, Vídeň, Karlovy Vary i Praha. Má ten nepostižitelný kulturní mix země pod rakouskou nadvládou, její gentlemanství i konečnost. Z Rakouska si odnáší motiv slavných dezertů v podobě pekárny Mendl, kavárny, všudypřítomnou němčinu, lyžování i smysl pro poctivou úředničinu – ostatně nedodržení řádného postupu v případě závěti spouští celou zápletku, nerespektování úřední listiny při pasové kontrole pak značí konec a vrhá svět do nepořádku a války. Z Uherska přebírá aristokratické vystupování, z Čech karlovarské panorama, hotel Pupp a barokní fasády. A ze střední Evropy jako takové tragický osud.
Anderson je tvůrce, který je spojován s jasně rozpoznatelným (a pro mnohé únavným) vizuálním stylem, sestávajícím z optické dvojrozměrnosti, pastelových barev a geometrických pohybů kamery a celkovou artificialitou. Jenže upozaděn zůstává fakt, že Anderson je tvůrce poměrně temných, tragických vizí. A že je jeho vizuál podpořen scénářem vysoké literární úrovně. Anderson zde čerpá z evropské literatury v tónu i dikci, tématem i atmosférou a staví artificialitu na odiv. Vycházeje z literární tradice evropské moderny, konkrétně německé a vůbec středoevropské literatury, režisér přiznává, že se inspiruje nanejvýš elegantním způsobem, jakým Stefan Zweig rámoval své příběhy. Spolu s Francouzskou depeší je to rovněž film s nejsložitější strukturou, příběh ukrytý v příběhu uvnitř příběhu. A nesmírně elegantní je i herecký výraz Ralpha Fiennese v jeho, nebojím se říci, nejlepší roli.
Grandhotel Budapešť je esenciální Andersonovo dílo i proto, že na první pohled působí sladce, ale třímají v něm hluboký smutek i předzvěst války, utrpení a konce jistého stylu života. Jelikož se jedná o zemi smyšlenou, dovoluje si Anderson kombinovat v Zubrowce období před první i druhou světovou válkou do historicky nepřesné, leč atmosféricky rozpoznatelné směsi předznamenávající blížící se pochod tragédií a totalitarismů, které postihly střední Evropu. Podobně jako v případě Zweigova Světa včerejška je to Evropa idealizovaná, Evropa, která nikdy nebyla, a přesto byla ztracena.
16. Vlk z Wall Street (2013, r. Martin Scorsese)
Film o prknech, která znamenají svět – ne, nemyslím divadlo, ale podlahu burzy – vyprávěný nespolehlivým obchodním partnerem a nespolehlivým vypravěčem Jordanem Belfortem. Belfort je ten typ finančního egomaniaka, který si posteskne, že v jednom roce vydělal jen padesát milionů, protože mu tak chyběly dva do melounu týdně. Boření čtvrté stěny, cirkusové aranžmá scén, kancelářské bakchanálie a tucty odhalených poprsí. Tím hlavním odhalením Vlka z Wall Street je ale DiCapriovo odhalení komediální.
Popěvek Matthewa McConaugheye zůstává dost možná nejlepší improvizací tohoto století. Jeho „fuck the client” a charakteristika, jak funguje globální finanční systém, který přirovnává k “vílímu prachu” a který vlastně neexistuje, je klíčovým monologem naší politické éry, který vystihuje současnou globální situaci lépe než máloco jiného.
Vlky z lesů žene hlad (po penězích) a Vlk z Wall Street je pozoruhodný typ satiry, který vypráví pohledem protagonisty neironicky, zatímco diváka svádí. A nutí ho dospět k vlastnímu morálnímu záměru, aniž by ho korigoval či vychovával. Rekordman v počtu „fucků“ pronesených během stopáže, když převýšil Scorseseho předchozí majstrštyky, Casino a Mafiány je vrcholem Scorseseho tvorby v tomto století. A nechává na vás, zda to pero koupíte.
