S koncem roku 2025 se nám uzavřelo prvé čtvrtstoletí nového tisíciletí, což je báječná příležitost k tomu vybrat 25 snímků, které pokládám když ne za ty nejlepší, tak za takové, které mě zvlášť zasáhly a ovlivnily. V příštích týdnech a měsících čekejte podobné články i od ostatních. Rád bych upozornil, že 21. století oficiálně začíná až rokem 2001, v žebříčku tedy nejsou zastoupeny filmy datované 2000, i když mají v zahraničí tendenci tuto drobnost přehlížet.  

Starší generace MovieZone cítí nostalgii po devadesátkách, ta mladší se takto ohlíží po letech nultých. Skrytá hrozba byl vůbec první film, u něhož jsem kino důrazně inicioval, Spider-Man v roce 2002 pak má vůbec prvá návštěva multikina. Někdy od té doby se vyživovala moje cinefilie. Jako někdo, kdo vyrostl na trilogiích, se vzpouzím dělit příběhy, která chápu jako jedno velké vyprávění, a tak níže naleznete pár drobných podvůdců a něco kreativního účetnictví, abych se do té pětadvacítky vešel. 

Zároveň je několik filmů, které si zaslouží alespoň čestnou zmínku, jelikož se na ně nedostalo jen velmi těsně. Nakonec pro mě bylo zvlášť náročné vynechat tyto kusy: Temný rytíř i Temný rytíř povstal, kteří, jakkoliv brilantní, nemají zásadní, dlouhodobý vliv na moji estetiku (pominu-li IMAXový formát, který je ale zastoupen v Interstellaru). Díla Gaspara Noého, jehož Vejdi do prázdna i Climax by se umístily v následující desítce. Tu by doplnili nervní Uncut Gems, Nymfomanka i Antikrist, Tenkrát v Hollywoodu, Ztraceno v překladu, Oppenheimer a Chudáčci, možná Florida Project a První člověk. 

Teď už bez dalších průtahů zvu ke čtení i k diskusi!

10. Království nebeské (2005. R. Ridley Scott)

Filmový defensor pacis, obránce míru. Království nebeské je velká mše za snášenlivost a Scottův náboženský manifest nabádající k respektu. Nikde nevyznívá jeho tendence prodchnout historické snímky moderní mentalitou aktuálněji a potřebněji než v tomto veledíle, které je navíc jedním z nejnádherněji nasnímaných historických velkofilmů. Pohádka o kováři (pro Orlanda Blooma byla kovařina jasná volba zde i v Karibiku), který ubrání město i duch křesťanstva a přiveze si domů princeznu jeruzalémskou, zobrazuje kruciáty s nebývalou rozvahou a představuje muslimské postavy s velkým pochopením. Necelé čtyři roky po 11. září, během doby, kdy George Bush ml. přirovnával invaze na Blízký východ ke křížovým výpravám, bylo odvážné zobrazit Saladina jako eminentně státnickou figuru.

Scott tu komponuje obrazy nevšední krásy, ať jde o scenérie, jimž vévodí písečné bouře, velké celky pochodujících armád, jejichž zbroj se třpytí v plném žáru blízkovýchodního slunce, nebo siluetu přetahujících se válečníků v průrvě hradeb Jeruzaléma. Orlando Bloom je obklopen hereckým rytířstvem v podobě Edwarda Nortona, Jeremyho Ironse, Davida Thewlise, Liama Neesona, či Martona Csokase a Brandona Gleesona. A Evou Green, která je ve snímku, slovy režiséra Bertolucciho, až „neslušně krásná“. Království nebeské na úroveň Scottových nejlepších filmů povyšuje věhlasná režisérská verze, ale ani neprávem proklínaná kinoverze je více než důstojná. Přijímáme podobojí. 

9. Potomci lidí (2006, r. Alfonso Cuarón)

Píše se rok 2027 a už dvacet let se nerodí děti. Společnost bez budoucnosti je společnost mimořádně krutá, a to se jako vždy projevuje na těch nejzranitelnějších. Vidíme slumy, městské čtvrti přetavené v ghetta, drobné bojůvky. Anti-imigrantské nálady bují a absence dokladů vede k nelidskému zacházení a nemilosrdnému zavírání do klecí. 

Naprosto mimořádná je Cuarónova a Lubezkého práce s popředím a pozadím, jejich fragmentace, převrácení, popření. Režisér a jeho kameraman si předsevzali, že se ve filmu neobjeví jediný záběr, který by zároveň nekomentoval stav věcí, každé políčko mělo sloužit jako „informační tapiserie“. Tvůrci šetří detaily na obličej herců, a to i tehdy, když dochází k osobním odhalením z jejich života. Drží si odstup a udržují rovnováhu mezi postavou a kontextem. Táhlé, intenzivní scény zdánlivě bez střihu nejsou nikde užity tak účinně jako v Potomcích lidí, v nichž nejsou technicky virtuózní scény nesoucí známky cinéma vérité ani v nejmenším samoúčelné.

Cuarón natočil nelítostný, leč uměřený pohled na svět zdánlivě bez naděje, v němž ti nejbohatší, hromadící umělecká díla, na budoucnost nemyslí. Způsob, jakým Potomci lidí zobrazují uprchlickou krizi, a s ní spojené hledání azylu, propagandu státu i dehumanizaci skrze přezdívky typu „fugees“, dělá dnes z filmu dílo ještě aktuálnější, než tomu bylo v době premiéry. Film těhotný současností. 

8. Mad Max: Fury Road (2015, r. George Miller)

Kaskadéři na tyčích snášející se na své oběti jako fúrie, pošahaný kytarista s plamenometem držící zběsilou tóninu a Max zastíněný ženskou postavou. Když se v roce 2015 George Miller vrátil ke svému světu Šíleného Maxe, učinil tak po třiceti letech a všem vytřel zrak. Počínaje jedničkou, která je teprve ve stadiu apokalyptickém, a ne postapokalyptickém, přes rozpoznatelně bizarního Bojovníka silnic se jeho kreace stávala čím dál bizarnější. Až jsme dospěli k Fury Road. Svět jako gangréna, společnost jako post-apokalyptický motofeudalismus, kde vás vůdce nabádá, abyste neuvykali vodě. 

Zřete tuto jedinečnou, bizarní cestu z bodu A do bodu A, kde se do diváka pumpuje palivo. Max si na pouti chorobnou krajinou duchů (nezapomenutelný výjev a world building, když se z ničeho nic objeví fantómy o berlích a poslední oáza je proměněna v močál) uvědomí, že situace je tak beznadějná, že jediný ráj v okolí dosažitelný se nachází na. místě, z něhož utekli jako z pekla. Film, jehož jediným problematickým bodem zůstává, že nechtěně působí, jako kdyby jediné ženy, které si ze sexuálního otroctví zaslouží zachránit, byly ty s vizáží modelky. Ale tento interpretační vroubek nemění nic na tom, co Fury Road je. Explozivní akční film. Na Valhalu s ním! 

7. Dej mi své jméno (2017, r. Luca Guadagnino)

Co je po jméně, ptá se Romea Julie. Nazývat toho druhého jménem svým znamená zcela se ztratit v druhé bytosti, pozbýt svou identitu, a přece ji naplnit. Románová předloha Andrého Acimana, jíž se film dosti věrně drží, nás zavádí do severní Itálie roku 1983, do rodiny profesora archeologie Perlmana, který má ve zvyku ve vile, v níž žije se svou manželkou Annellou a synem Eliem (Timothée Chalamet), přes léto ubytovávat studenty, kteří přijeli do Itálie na stáž. Za těchto okolností se setkáváme s mladým doktorandem, Američanem Oliverem (Armie Hammer).

Způsob, jakým snímek pojímá sexualitu, je nanejvýš přirozený. Momenty studu a nesmělosti střídají výtrysky vášně, a i akty, které by byly pokládány za chlípné, chápe jako cestu k porozumění vlastnímu tělu a tělesnosti. Nezobrazuje je jako cosi šokujícího, na co by bylo třeba přespříliš upozorňovat. Call Me By Your Name je mimořádné v tom, jak přirozeně milostnou linku mezi dvěma mladými muži, respektive mladým mužem a jinochem, zobrazuje. 

Uvěřitelný a žitý fikční svět honosné vily propůjčuje filmu i způsob, jakým Guadagnino buduje filmový prostor. Jeho styl se vyznačuje zvýšenou smyslovostí, povlovností a důrazem na detail. Dej mi své jméno patří mezi pozoruhodné romance. Smyslné, hluboké, taktilní. Se zdrcujícím, a přesto tlumeným, nemelodramatickým koncem, v němž se slzy mění ve vzpomínky. A provoněné, prosluněné, promilované lombardské léto v chladnou zimu. 

6. Nit z přízraků (2017, r. Paul Thomas Anderson)

Ladnost. Ladnost střihu i formy. Ladnost vystupování. Paul Thomas Anderson stvořil v postavě Reynoldse Woodcocka puntičkářského tyrana a arbitra elegance, který „nesnese konfrontace po ránu“. Anderson byl sám sobě kameramanem a zachází zde s látkami a jejich snímáním podobně pečlivě jako Woodcock.

Reynolds má své způsoby, své stereotypy a netoleruje vyrušení. Kompulzivní přesnost Woodckockových rituálů si dokonale snoubí s Andersonovým smyslem pro rytmus filmového obrazu. Tančící pár v poli novoročních balónků patří k nejpůsobivějším romantickým obrazům v našem století. A přece, tato sadomasochistická muchomůrková romance bodá jako jehla, ale vždy záměrně. Protože jako mnoho mocných mužů, i Woodcock si užívá chvíle bezbrannosti. Film, který mi je ušitý na míru.