S koncem roku 2025 se nám uzavřelo prvé čtvrtstoletí nového tisíciletí, což je báječná příležitost k tomu vybrat 25 snímků, které pokládám když ne za ty nejlepší, tak za takové, které mě zvlášť zasáhly a ovlivnily. V příštích týdnech a měsících čekejte podobné články i od ostatních. Rád bych upozornil, že 21. století oficiálně začíná až rokem 2001, v žebříčku tedy nejsou zastoupeny filmy datované 2000, i když mají v zahraničí tendenci tuto drobnost přehlížet.  

Starší generace MovieZone cítí nostalgii po devadesátkách, ta mladší se takto ohlíží po letech nultých. Skrytá hrozba byl vůbec první film, u něhož jsem kino důrazně inicioval, Spider-Man v roce 2002 pak má vůbec prvá návštěva multikina. Někdy od té doby se vyživovala moje cinefilie. Jako někdo, kdo vyrostl na trilogiích, se vzpouzím dělit příběhy, která chápu jako jedno velké vyprávění, a tak níže naleznete pár drobných podvůdců a něco kreativního účetnictví, abych se do té pětadvacítky vešel. 

Zároveň je několik filmů, které si zaslouží alespoň čestnou zmínku, jelikož se na ně nedostalo jen velmi těsně. Nakonec pro mě bylo zvlášť náročné vynechat tyto kusy: Temný rytíř i Temný rytíř povstal, kteří, jakkoliv brilantní, nemají zásadní, dlouhodobý vliv na moji estetiku (pominu-li IMAXový formát, který je ale zastoupen v Interstellaru). Díla Gaspara Noého, jehož Vejdi do prázdna i Climax by se umístily v následující desítce. Tu by doplnili nervní Uncut Gems, Nymfomanka i Antikrist, Tenkrát v Hollywoodu, Ztraceno v překladu, Oppenheimer a Chudáčci, možná Florida Project a První člověk. 

Teď už bez dalších průtahů zvu ke čtení i k diskusi!

25. Synekdocha, New York (2008, Charlie Kaufman)

Kafkovský labyrint světa a peklo srdce. Režijní debut Charlieho Kaufmana a další propracovaný scénář, který přišel po jeho Věčném svitu neposkvrněné mysli, který by si rovněž v podobném žebříčku zasloužil zastoupení, vypráví o divadelním režiséru Cadenovi (jako vždy uhrančivý Philip Seymour Hoffman), jemuž dá velký grant příležitost zrežírovat svůj magnum opus. A on se v obřím hangáru rozhodne postavit kulisy a sehrát jakousi kopii, synekdochu života. 

Synekdocha je literární trop, v němž jednotlivost zastupuje celek a naopak (požádat o ruku). Caden, který se nespokojí s ničím menším než „brutální pravdou“, je poháněn lidskou touhou mít věci pod kontrolou a dát řád nahodilosti žití. A to s čím dál intenzivnější pedanterií. A ani sedmnáct let „zkoušek“ nevede k tomu, aby se přizvalo publikum. Divadlo je tu jako simulace života, které si žádá další, menší simulaci, která by v sobě zahrnula i to divadla samotné. A tak stále níž, níž, detailněji. Hoffmannův hrdina by nejraději cestoval až na subatomární úroveň. Kompulzivně mimetická zápletka skýtá filmu příležitost pro hlubokou esej o lidské konečnosti, o drtivé skutečnosti a o to, že konec je zabudován v každém začátku. 

24. Portrét dívky v plamenech (2019, Céline Sciamma)

Celine Schiama převrací mýtus o Orfeovi a ukazuje, že tím nejhorším prokletím může být to, když se za vámi vaše láska v pravou chvíli neohlédne. Portrét dívky v plamenech je snímek režírovaný s mimořádnou péčí o detail. Filmu vévodí nesmírné olejomalebné výjevy, zároveň se jedná o velké zobrazení ženství. Scéna potratu v juxtapozici s batoletem hrajícím si na stejné posteli v chatce porodní báby pokládám za jeden z nejvíce všeobjímajících obrazů ženské vzájemnosti v kinematografii tohoto století. Portrét dívky v plamenech k tomu dává pocítit skutečnou něhu zapovězené sapfické lásky. 

23. Zóna zájmu (2023, r. Jonathan Glazer)

Jonathan Glazer natočil po snímku Pod kůží se Scarlett Johansson dalšího kandidáta na horor století. Jeho Zóna zájmu je však naneštěstí i dva roky po premiéry čím dál aktuálnější, od koncentračních táborů v Texasu po genocidu Palestinců až po vraždění demonstrantů v Íránu. Zóna zájmu je film o tom, jak nicotní lidé páchají strašlivé zlo. Stále zřejmější je pak schopnost lidí oddělit hrůzy od svého každodenního žití a vytlačit většinu toho, co se jich přímo netýká, mimo zónu zájmu. Je to film o tom, jakou cenu jsou lidé schopni zaplatit za to, aby měli dům se zahradou. 

Glazer zpracovává knihu Martina Amise Zóna zájmu a pojednává o Rudolfu Hössovi, prvním veliteli vyhlazovacího tábora v Osvětimi, a jeho rodině. Sleduje rodinu z odstupu, filmu v podstatě chybí děj či klasický narativ. Při natáčení bylo domu Hössových umístěno deset kamer, což zaručuje kontinuitu záběrů (je zde efekt až jakési filmové reality show), zatímco se rodina pohybuje po domě ve své každodennosti. Tento Glazerův fokus na každodennost je novátorský a silný.

Film otevírá táhlým, dlouhým, nepříjemným zvukem, kterým do filmu vstupujeme a který nás uvádí do patřičného rozpoložení. Zvuková stopa, naprosto jedinečná a zdrcující, bude vůbec hlavním zdrojem hrůzy. Horor se v Zóně zájmu nese vzduchem jako zvuk. Zapomene snad po čase zvuky, které se permanentně linou z tábora a tvoří všudypřítomnou kulisu? Nestává se tak imunním, a proto malým spolupachatelem? Pokud se u těchto myšlenek přistihnete, film se pro vás stane téměř až interaktivním zážitkem. Vyžaduje aktivní účast diváka, který nepodlehne stereotypu každodenního života na plátně a je schopen samostatně promýšlet, co vidí a (zejména) slyší, čímž ho vyzývá, aby byl sám součástí myšlenkového odboje.   

22. Přežijí jen milenci (2013, r. Jim Jarmusch)

Dandysmus upírů, kde krev a burgundské teče rovným dílem. Upírská komedie založená na únavě životem, na ležérním užívání si nesmrtelnosti a na dekadentním polehávání ve staletí zkrášlovaných bytech. Jim Jarmusch natočil netradiční pohled na upírstvo, když správně seznal, že právě oni mají se svým neomezeným časem potenciál ultimátních flákačů. To upíři jsou tou nejvíce aristokratickou, zahálčivou třídou.

21. trilogie Piráti z Karibiku (2003, 2006 & 2007, r. Gore Verbinski)

Toto století definující dobrodružná sága. A z pocty se netěší jen první díl, který je bez debat nejsoudržnější, nejvtipnější a co do využití KAPITÁNA Jacka Sparrowa nejuměřenější. Truhla mrtvého muže totiž umně rozšířila fikční svět, opatřila ho bytelnou pirátskou mytologií a změnila těžiště, když na záporné světlo vynesla britský kolonialismus, Východoindickou obchodní společnost a jejího představitele Becketta, jednoho z nejméně stereotypních záporáků nultých let. Na konci světa se přes všechny ty neusledovatelné čachry a změny v koalicích projevilo jako snímek melancholický, který dorovází nejfilmovější obrazy i nejlepší hudební skladby trilogie. Loď plující pod hvězdnou klenbou nebo kýlem vzhůru pod zeleným paprskem jsou pro mě nezapomenutelné výjevy vyvolávající hluboký pud objevitele. 

V Davy Jonesovi pak Verbinski vytvořil vedle Gluma nejpozoruhodnější digitální postavu, s níž se dodnes každý podobný výtvor musí porovnávat. Postavy v Pirátech překvapují svou trojrozměrností, každá má svou vlastní (většinou) srozumitelnou motivaci. Piráti jsou plní vizuální i verbální komiky a mistrovských slovních výměn. Humor často plyne z kontrastů: vznešené držení těla, jak se Jack ve své úvodní scéně vypíná k nebi, jen aby kamera odhalila, že stojí na malém stěžni potápějící se bárky, která se dokodrcá do přístavu sice jen tak tak, ale přesně v tom čase, aby mohl Jack vystoupit bez namočení bot. Zmínku si zaslouží i prvotřídní absurdní humor, který často vzniká dořeknutím či úsměvnou doslovností a hrou s jazykem („Všichni jsme muži slova – až na Elizabeth, která je žena.“). Prokletí Černé perly se dosud plaví hrdě jako nejlepší dobrodružný film tohoto milénia. A ostatní za ní nezaostávají o tolik.