Bavili mě o dost víc než Django a u Tarantina se mi víc zamlouvá vyprávění pomocí kapitol. I postavy a herci mi přišli lepší. 

Je to o kousek, ale Pancharti mají štrúdl. 

Ze dvou důvodů.
1) Je to tradičněji pojaté, líp to funguje jako celek než rozchapterovaní Pancharti, a je tam o maličko víc vyšperkovaných scén (u mě vítězí poprava bratří Brittleů, "who dis nigga on dat nag" je též pecka). Ale touhle optikou to Django vyhrál jen o fouseček, protože Pancharti mají zlého Waltze, Pitta, Fassbendera, legendární Landovu lekci italštiny ...
2) Zcela osobní důvod - když jsem byl před lety poprvé sám na dovolené v Japonsku, tak jsem na Djanga koukal v letadle a potom jsem v jednom kuse poslouchal jeho soundtrack, který jsem měl s sebou v mobilu. A dneska, když si poslechnu Goldsmithovu Niagaru, tak spíš než příjezd na Candyland si vybavím svůj vlastní příjezd vlakem do Kjóta :-)

Pancharti mají plno skvělých scén (úvod, sklep, všechno s Landou a Shoshanou), ale nefungují tolik jako celek. Django je od Jackie Brown Tarantinův nejvyváženější film, který skvěle plyne od začátku do konce a má všechno - romantiku, akci, napětí, poučení o otrokářství.

Pancharti maji plno bozich, ale jeste vic hluchych mist