5. Sociální síť (2010, David Fincher)
Kromě Manka a Zabijáka mám všechny bijáky Davida Finchera vzniklé po roce 2000 v TOP 100 posledního čtvrtstoletí a jsem extrémně zvědavý na brzký spin-off Tenkrát v Hollywoodu s Pittem. Do dnešní topky se však nakonec Fincher dostal „pouze“ dvakrát a nadčasová Sociální síť je za mě prostě nejvýš. Zvlášť když si teď vzpomenu na všelijaký trailer Sorkinova facebookovského pokračování, kde atmosféru Varů ještě před pár dny nasávajícího Eisenberga nahradil na první pohled snad až příliš studený Jeremy Strong.

Právě Jesse zahrál emočně zoufale nevyspělého a empatie zbaveného Zuckerberga na jedničku. Ona je Sociální síť vlastně tragický příběh, který na příkladu náhodného miliardáře skoro až prorocky ukazuje, že anonymní on-line prostor dává absurdně velký prostor i těm nejhnusnějším sráčům a lidské vztahy jsou v očekávaní přijetí přátelství degradovány na tupé obnovování sociální sítě. Geniální Fincher spolu s podobně úžasným skladatelským duem Reznor/Ross film o veskrze bídných programátorech z Harvardu nějak přetavil v opojnou pecku, kterou jsem viděl snad už desetkrát.

4. Potomci lidí (2006, Alfonso Cuarón)
Napsat o Cuarónovi, že je zručný realizátor, je při vzpomínce na strhující Potomky lidí asi podobně nedostačující, jako označit Messiho za kvalitního záložníka. Dystopický pohled na vymírající svět, kde se přestaly rodit děti a dospělí tím pádem ztratili jakoukoliv motivaci k žití, bere díky spolupráci Lubezkiho za kamerou a Cuaróna na režijní sesli dech. Těch nápadů, ty neuvěřitelné steadicamové záběry bez střihu… Nevím, co dříve vypíchnout.

Co třeba Clivea Owena, jehož strhaný Theodore se snaží spasit svět tím, že udrží naživu těhotnou ženu? Sugestivní atmosféra a nepopsatelné napětí, kvůli němuž jsem si kdysi v kině nešťastně kousnul do jazyka a během nezapomenutelného konce tím pádem zažíval vlastní krvavý 4DX zážitek. Dva roky předtím, než Korejce vůbec napadlo šplíchat na diváky voňavky a kopat jim do sedaček. Cuarón se před dvaceti lety blýsknul jedním z nejlepších filmů všech dob.

3. Master and Commander: Odvrácená strana světa (2003, Peter Weir)
Občas sice problesknou zprávy, že by snad mohlo vzniknout pokračování, ale já už podobným zkazkám nevěřím. Pokud se snad někdy dočkáme dalších adaptací plaveb kapitána Aubreyho, tak bych si tipnul, že nás potká maximálně minisérie na Netflixu a u toho nemusím být. Master and Commander je podle mého názoru tím nejlepším dobrodružným filmem všech dob, a pokud teď pominu Matrix v kině, tak právě tohle dvdčko z jihlavské půjčovny Petras vybavené DTS zvukem (sousedi mě jednu dobu nenáviděli) pro mě bylo tím hlavním důvodem, proč jsem v patnácti letech začal bezvýhradně milovat filmy.

Vy chápete, jak to Peter Weir narežijní stolici tenkrát dokázal? Vybavený 150milionovým rozpočtem a tenkrát ještě hvězdným Russellem Crowem, naservíroval pěkně postaru a poctivě natočenou námořní lahůdku, kde po sobě jdou dva tvrdohlaví a bezskrupulózní kapitáni. Živly zuří a naháněná fregat je občas přerušena akorát houslovým cvičením Crowea s Bettanym nebo procházkou po Galapágách… Master and Commander je chlapský film v tom nejryzejším slova smyslu a poslední dekády jenom potvrdily, že ve svém žánru nemá konkurenci. Ať se na mě fanoušci Pirátů z Karibiku a Johnnyho Deppa nezlobí.

2. Moulin Rouge! (2001, Baz Luhrmann)
Kdyby Moulin Rouge natočil kdokoliv jiný, rozpadne se mu přiznaně kýčovitý/postmoderní muzikál pod rukama. Jenomže Baz se překonal a namixoval něco naprosto unikátního. Romantikou překypující filmovou perlu, která umně využívá moderní popíkové vypalovačky jako hybatele děje a s pomocí jedinečně aranžovaných pecek Nirvany, Madonny, Queenů, Eltona Johna a dalších vypráví tragický příběh, který vás prostě musí chytit za srdce.

Jak už jsem naznačil u La La Landu, tak muzikály miluji, nicméně v posledních letech mám pocit, že to jsou především na jistotu jedoucí vlídné portréty dávných ikon (Elvis budiž výjimkou). Nemluvě o Chicagu od rutinéra Marshalla, jenž je ve srovnání s Luhrmannem tím nejnudnějším režisérem všech dob. Moulin Rouge je odvážný, každou minutu neskonale dravý, s choreografií par excellence…  A kdyby to náhodou nestačilo, tak přesně obsazená dvojka Ewan McGregor a Nicole Kidman svými výkony také vyráží dech. Neskonale úžasná podívaná.

1. Interstellar (2014, Christopher Nolan)
Odyssea je nenapodobitelná pecka. Myslím teď tu Vesmírnou od Kubricka, protože očekávanou Nolanovu fantasy jsem v době psaní článku ještě neviděl. Spielberg a další prominou, ale právě Interstellar je podle mého názoru první sci-fi v historii, které s přelomovou 2001 snese srovnání. Silná slova, vím. Nejdříve velebme kameramana Hoyte van Hoytemu, pro něhož se jednalo o první spolupráci s Nolanem. CGI bylo znovu upozaděno a ti dva šikulové zvládli naprostou většinu rozmáchlého sci-fi natočit na kameru na place!

Dále tu máme scénář. Bráchové Nolanovi neadaptovali žádnou žánrovou klasiku Arthura C. Clarka. Kdepak, všechno pochází z jejich hlavy a já znovu tleskám. Obsazení. Proč nebyl McConaughey nominovaný na Oscara? Interstellar pro mě byl splněným snem. Filmem, který mě dojal. Nejenom kvůli sentimentálnímu vztahu otce a dcery na druhém konci galaxie, ale i grandiózním uchopením maximálně ambiciózní sci-fi.

Díky Nolanovi jsem se v kině opakovaně zasnil a dočkal se vtahujících výjevů, které jsem si do té doby ani nedovedl představit. Za všechny zmiňme průlet červí dírou. Nezbývá než doufat, že jsem se podobného zážitku nedočkal naposledy v životě a Villeneuvem slibované Setkání s Rámou se do deseti let materializuje podobně suverénním stylem, jakým to Nolan v případě Insterstellaru zvládnul před dvanácti lety.

---

Poznámka pod čarou: Diskuze je otevřená, tak na mě buďte hodní. Nechci slyšet nic podobného jako reakci kolegy MrHlada, jenž v návaznosti na absentujícího Šíleného Maxe: Zběsilá cesta s nadsázkou zahlásil, že mi v nestřežený okamžik zvandalizuje auto.