15. Casino Royale (2006, Martin Campbell)
Je nejlepší craigovská bondovka Casino Royale, nebo Skyfall? Věčná to otázka. U mě vítězí Martin Campbell, jenž zvládnul zavřít hubu všem hejterům Daniela Craiga (a že jich po oznámení obsazení bylo) už fantastickým parkourovým úvodem v Africe. Vůbec nezávidím Villeneuvovi, co ho brzy čeká, protože představit nového Bonda tak, aby i zavilí obdivovatelé Conneryho a Brosnana (vím, mnozí milujete i ty další) nechtěli spáchat harakiri, to je kumšt.

Klidně mě vyveďte z omylu, ale nejpozději po nezapomenutelnou hudbou podbarvené intimní scéně ve sprše s půvabnou Evou Green hltali Casino snad úplně všichni. Campbell ve spolupráci s Haggisem a dalšími scenáristy nabízí Bonda, s nímž navzdory jisté hrubosti a ztrátě kdysi obligátní nonšalantnosti dýcháte a bojíte se o něj! Na první pohled nepřístupný, drsný ale díky milostnému vzplanutí zároveň sympatický James si mě omotal kolem prstu a já musel (navzdory proměnlivým kvalitám) zamířit do kina na každý další film, kde Craig ve službách Jejího Veličenstva zachraňoval svět.

14. La La Land (2016, Damien Chazelle)
Režisér Damien Chazelle po Babylonu hořce poznal, že láskyplná dekonstrukce hollywoodského pozlátka není pokaždé ten vytoužený crowd pleaser. V případě násobně oscarového La La Landu (na necelou minutu z toho byl dokonce plešoun pro nejlepší film roku) však namíchal ty správné ingredience a uvařil jeden z nejlepších muzikálů všech dob. Jaro, léto, podzim a zima se sympaťáky Ryanem Goslingem a Emmou Stone drží mnoho trumfů.

Tak třeba zimomriavkovou hudbu Justina Hurwitze, suverénní choreografii Mandy Moore (pouze shoda jmen s představitelkou Rapunzel) nebo spektrum barev upomínající na technicolorovou lahodu Zpívání v dešti. Je to precizně namíchaný mix dobrot, kterými se člověk neudáví. Spíše naopak. K La La Landu se opakovaně vracím. Třeba i díky jinde banálnímu, zde však parádně vygradovanému poselství, že když už dáme přednost kariéře před láskou, tak není třeba se na sebe mračit. I když ta volba může bolet do konce života.

13. Cesta do fantazie (2001, Hajao Mijazaki)
Přiznám se, že Mijazaki to ode mě právě tak trochu dostal za zásluhy, čímž jsem se dopustil podobného faulu jako akademie, která udělila Oscara Scorsesemu za Skrytou identitu. Mijazakiho nejlepším filmem je spíše deavdesátková Princezna Mononoke, ale to proboha neznamená, že by Cesta do fantazie nebyla velikánská anime pecka. Navíc je třeba zdůraznit, že navzdory notoricky známým půtkám s Weinsteinem, které provázely americké uvedení v kinech, se jedná o ten první iniciační biják, který představil západnímu publiku japonského maestra.

Pro diváky odkojené disneyovkami se jednalo o šok, protože sofistikovaná a jinotaji prošpikovaná cesta Čihiro za poznáním spletla dohromady klasické Mijazakiho motivy (zde hraje prim dětská nevinnost v souboji s na první pohled krutým dospěláckým světem). Integritu a odvahu nacházející holka s pomocí znovu geniální hudby Džóa Hisaišiho nás vzala na cestu unikátním fantaskním světem, v němž se osobně ztrácím alespoň jednou za rok.

12. Občanská válka (2024, Alex Garland)
Kdybych si mohl tipnout, tak asi nejkontroverznější volba mého žebříčku. Ne snad že by na ČSFD modrou a expozici postrádající road movie "nesoudných" žurnalistů do Washingtonu lidé hejtovali, ale většina ji neměla ani mezi nejlepšími filmy roku. Já na rozdíl od kritičtějšího kolegy MrHlada tvrdím, že na co Garland sáhne, to se ve zlato promění (dejte si určitě i jeho osmidílný seriál Devs) a Občanská válka je dílo, které s každým dalším zhlédnutím roste.

Nečekejte prvoplánovou obžalobu Trumpa, respektive tápající Ameriky. Kdepak, Garland figurky trochu otupělých novinářů nezatěžuje nějakým světonázorem. Místo toho jsou stejně jako diváci víceméně pasivními pozorovateli střídmě dávkovaných zvěrstev, která se ve válce dějí. Fakt, že šokující násilí se odehrává zrovna na americké půdě, je už jenom poslední kapkou krve na špičce samopalu. Garland žurnalisty neglorifikuje. Spíše naopak. Odvážní reportéři jsou v jednu chvíli představení jako adrenalinem posedlí a senzacechtiví pozorovatelé, kteří už po těch letech ani moc neřeší, že pár metrů od nich zbytečně vyhasne mladý život. Silný film.

11. Muži, kteří nenávidí ženy (2011, David Fincher)
Nedoceněná fincherovská pecka na motivy populární knihy Stiega Larssona. Precizní filmařina, které samozřejmě ublížil fakt, že dva roky předtím spatřila světlo světa Oplevova švédská adaptace s Noomi Rapace. Trochu si teď zapřeháním, ale srovnávat dotyčné filmy je jako dávat rovnítko mezi Jana Žižku a Gladiátora. Fincher je proboha někde jinde, a fakt, že na ČSFD se lépe hodnotí právě Oplev, je pro mě asi stejnou záhadou jako financování filmů Evy Toulové.

Navzdory tomu, že mnoho diváků již dopředu tušilo, jak Muži dopadnou, pokaždé precizní Fincher i díky fantastickému střihu rozpoutal detektivní parádu, která chytne a nepustí. Jasně, asociální postava Lisbeth alias geniální hackerka působí chvílemi až jako příliš laciný hybatel děje (programátoři všech zemí samozřejmě spráskli ruce), ale chemie s Mikaelem funguje na jedničku a jejich brodění se hnusem a vražednou minulostí náckovské rodiny vrcholí pocitem, který přesně popsal tagline ve frenetickém teaseru: „The feel-bad movie of Christmas“.