10. V Bruggách (2008, Martin McDonagh)
Za podobný celovečerní debut by většina nastupujících režisérů vraždila. McDonagh alias jeden z nejpopulárnějších autorů divadelních her současnosti okouzlil nihilisty všech zemí gangsterkou, která sází na opojnou nudu. Postavy Raye (nejlepší role Farrella vůbec?) a Kena se ocitají v nedobrovolném vyhnanství v historickém městě a brzy zjišťují, že tam chcípl pes.

Zapomeňte na četné přestřelky a přehršel násilí. Kdepak, V Bruggách stojí na dvou protagonistech, kteří se proplétají uličkami nádherného města a potkávají liliputy, obézní Američany a frankofonní krásky. To vše zabalené do černohumorného příběhu, který navzdory salvám smíchu dokáže dojmout. Chci se jet podívat do Brugg a je mi jedno, že se tam budu nudit.

9. Příchozí (2016, Denis Villeneuve)
Myšlenkově bohatá a celkově vrcholně působivá sci-fi. Je jich jako šafránu, což jsem naznačil už v úvodu u Sunshine. Denis Villeneuve sice u mě s jinak skvělými Dunami v TOPce těsně utřel, ale Příchozí jsou prostě trefa do černého. Počínaje již na začátku snímku naznačeným tragickým podhoubím, konče… Ehm, prostě je to emocemi nabitá šupa, která na rozdíl od spřízněného Kontaktu neváhá tnout do živého a diváka uvrhnout do deprese. Villeneuve však na rozdíl od svého vyloženě krutého (avšak také skvělého) debutu Požáry nesází pouze na deprimování diváků.

Kdepak, Příchozí podbarvení srdceryvnou melodií Maxe Richtera fungují na jedničku jako nadčasová sci-fi, kde se ve stanu před vesmírnou lodí potkává lingvistka s matematikem. Ve filmu snad vůbec nejrealističtěji znázorněné první (a poslední?) setkání s emzáky se opírá o klasickou audiovizuální preciznost Villeneuva a s každou další minutou dává jasnou odpověď, jaký byl ten nejlepší film za rok 2016. Vlastně mě teď trochu mrzí, že se Denis už příští rok na dlouho dopředu uvrtá v Bondovi a minimálně do konce dekády nám tím pádem nenabídne podobně ambiciózní a jedinečný originál.

8. Rivalové (2013, Ron Howard)
Ron Howard nepatří k mým vůbec nejoblíbenějším režisérům, nicméně v případě Rivalů jásám. Rivalita legendárního Laudy a Hunta dostala blockbusterově blyštivý a zároveň osobitý filmový pomník, který strhne ještě více, než Pitt ve formuli nebo Bouřlivé dny. Viděl jsem oba skvělé snímky a Cruise krátce po sobě, takže neplácám jen tak do větru. Okamžitě zapomeňte na další nudný biopic, který snaživě neuráží a jede podle oprýskaného a stokrát viděného mustru.

Rivalové obsazení Danielem Brühlem a Chrisem Hemsworthem sází především na dva diametrálně rozdílné borce. Na první pohled se nenávidí, ale stačí tragická Laudova nehoda a prostořeký novinář na tiskové konferenci, aby bylo velmi efektně ukázáno, že mezi závodníky panoval naprostý respekt. Jak jinak, když začátek každého závodu tenkrát mohl znamenat poslední životní kolo. Ti šílenci si mohli jenom zdát o dnešních bezpečnostních výdobytcích v nejrychlejších vozech. Dechberoucí žánrová klasika a něco mi říká, že i Howard byl nakonec příjemně překvapený, jak skvěle si všechno sedlo.

7. Východní přísliby (2007, David Cronenberg)
Cronenberga mám víceméně nakoukaného a Východní přísliby jsou pro mě nejenom nejoblíbenějším, ale zároveň i nejlepším filmem jeho pestré filmografie (Moucha a Dějiny násilí prominou). V první řadě zmíním nebojsu Vigga Mortensena v hlavní roli, jenž s Davidem spolupracoval počínaje rokem 2005 hned čtyřikrát. Aragorn si zaslouží kudos. Minimálně za odvahu ukázat v nezapomenutelné saunové scéně koule.

Chladnokrevný Nikolaj alias Viggo jako Rusák čistič vládne a jeho vztah se zvídavou porodní asistentkou (Naomi Watts také exceluje) tvoří středobod dalšího nekompromisního Cronenberga. Scénář Stevena Knighta (klíčové slovo: Gangy z Birminghamu) dal režisérovi mnoho příležitostí prezentovat trademarkové nechuťárny, nicméně já měl stejně jako u Dějin násilí pocit, že Cronenberg to chtěl po roce 2000 alespoň na chvíli zkusit „mainstreamověji“. Škoda, že mu to příliš dlouho nevydrželo a počínaje podivným Cosmopolisem s Pattinsonem moji přízeň ztratil.

6. Království nebeské (2005, Ridley Scott)
Budu podvádět a nic s tím nenaděláte. Do topky totiž zařazuji jeden z velmi vzácných příkladů rozšířené (respektive režisérské) verze filmu, která je nejenom podle mého skromného názoru lepší než originál promítaný v kinech. Ten byl sice také velmi dobrý, ale člověk se nemohl ubránit dojmu, že epická obrana Jeruzálema udatným kovářem byla na některých místech přeci jen trochu uspěchaná. Více než tříhodinová režisérská verze to napravila.

Kromě tenkrát velmi odvážného a v kinech bohužel „po zásluze“ odměněného (Království nebeské bylo jedním z největších propadáků roku) poselství o míru se konečně dočkala více prostoru i Eva Green alias nádherná Sybilla. Velkolepý, myšlenkově podnětný a celkově nezapomenutelný megafilm, k němuž se kvůli scénáři Monahana, hudbě Harryho Gregsona-Williamse a konečně bezchybné režii Ridleyho na vrcholu sil pravidelně vracím.