20. Ti druzí (2001, Alejandro Amenábar)
Jeden z mých nejoblíbenějších hororů, kde hraje jedna z mých nejoblíbenějších hereček. A další V.I.Mko, které už si nikdy nenapíšu, protože mi ho před lety vyžral kmet Cival. Na první pohled sice převládají hororové atrakce (Amenábar umí s pomocí obyčejných závěsů vyděsit jako málokdo), ale už na ten druhý sledujeme hutné psychologické drama. Grace marně doufá v návrat válkou ztraceného manžela a snaží se nějak udržet pohromadě domácnost plnou zlobivých dětí a ještě zlobivějšího služebnictva.

Můžeme se sice pobavit o pointě, která byla už tenkrát trochu přežitá (však vy víte), ale to proboha nic nemění na mistrovské hře s divákem. Atmosféra strachu podpořená bez přehánění geniální prací se zvukem a světlem člověka pohltí a mně je skoro až líto, že nadějně rozjetá hollywoodská kariéra Amenábara je počínaje Agorou z roku 2009 minulostí. Musíme vzít zavděk alespoň nějakou tou vzácnou španělskou kvalitkou, kterou se jednou za pět let střídmý režisér připomene.

19. Spider-Man 2 (2004, Sam Raimi)
Pouze málo sequelů překoná jedničku. U komiksových blockbusterů to platí dvojnásob, a než se zeptáte… druhé X-Meny mám v padesátce. Sam Raimi se před dvaadvaceti lety překonal a jedním z důvodů bude, že přesně věděl, pro koho točí. Publikum Spider-Mana totiž logicky zestárlo s Peterem a mnoho z nás tenkrát stejně jako Parker nastupovalo na vejšku, což kromě slastí logicky přinášelo i strasti.

Člověk nemusel být superhrdina, který po nocích chrání bezbranné majitele večerek, aby se velmi rychle dokázal identifikovat s Peterem, jenž se zoufale snaží nějak vybalancovat studium, brigády a milovanou zrzku. Nádherný to přesah, který superhrdinský archetyp obohacuje o přesně vypozorované peripetie všedního života. Fakt, že kromě toho Raimi s pomocí skvělého Maguirea nabízí i dechberoucí akční scény (nadzemka pořád ruluje), je už jenom příjemný bonus.

18. Věčný svit neposkvrněné mysli (2004, Michel Gondry)
Jim Carrey již mnohokrát prokázal, že není hercem jedné komediální polohy, a Věčný svit neposkvrněné mysli je pro mě osobně jeho nejoblíbenější (Miloš Forman promine) film. Spolu s půvabnou a nespoutanou Kate Winslet se ocitáme ve světě, kde je možné pomocí jedné procedury zapomenout. Přiznám se, že jsem se postavě Joela nedivil a také bych ve slabší chvilce něco vymazal, ale určitě by mě to během těch hezkých chvil mrzelo a snažil bych se „doktory“ tancující v noci nad mou postelí zastavit.

Francouzský režisér Michel Gondry se tu projevil jako bůh všech kreativních hračiček a jeho hrátky s perspektivou a velmi vtipně ztvárněné mazání trudných vzpomínek si po zásluze odneslo Oscara za nejlepší původní scénář. Cenu sdílel s Charliem Kaufmanem, a pokud se snad snažíte napsat vlastní scénář, nenechte se proboha odradit nedostižným průletem jedním vztahem, jehož rozpad vám na rozdíl od protagonistů nezpůsobí migrénu. Spíše se po skončení rozhodnete dát si to celé ještě jednou. Scénografie je kapitola sama o sobě a já ve filmu s každým dalším zhlédnutím najdu něco nového.

17. Wind River (2017, Taylor Sheridan)
Ještě než se stal Taylor Sheridan králem televize (Yellowstone universe, Starosta Kingstownu, Král Tulsy, Lioness, Landman atd.), tak byl velebený scenárista (Sicario) a konečně i režisér. Wind River je mrazivá kriminálka, kde se na místě činu potkává nezkušená agentka FBI s místním lovcem. Kromě Elizabeth Olsen a Jeremyho Rennera hraje hlavní roli ještě pustá a burany řídce osídlená divočina Wyomingu.

Sheridan stejně jako v Sicariu nabízí náhled do světa, kde spravedlnost prostě neexistuje. Nikam se nespěchá, slovy se neplýtvá. Traumaty obtěžkané postavy sice na skútrech brázdí nekonečné planiny, ale o nějakou akčnější scénu (snad kromě závěrečné přestřelky) nezavadíte. Prim hraje žaludek zvedající rozkrývání vraždy. Inu, po skončení mi vůbec nebylo dobře a přiznám se, že jako jeden z mála dnes velebených filmů jsem Wind River už podruhé neviděl. Přesně tak to však nekompromisní Sheridan zamýšlel a naservíroval jeden z nejlepších thrillerů posledních dekád.

16. REC 1 a 2 (2007 a 2009, Jaume Balagueró a Paco Plaza)
Je mi jasné, že přítomnost často vysmívaného hororového subžánru found footage na úkor chybějících pecek bude na kolemjdoucí cinefily působit jako červený praporek na týden nekrmeného býka, ale nedá se nic dělat. Španělské REC 1 a 2 (sequel si už teď rezervuji jako V.I.M., ale dočkáte se ho při pohledu na jiné resty až tak za pět let) jsou podle mě totální pecky, které diváka po celých 78 (respektive 85) minut vyloženě nutí zavírat oči hrůzou. Půdní konec jedničky je dodnes jedna z nejděsivějších scén všech dob.

Co se dvojky týče, tak tady bych opravdu velmi opatrně srovnával s prvním sequelem Vetřelce. Nechci proboha naznačovat, že se Jaume a Paco vyrovnají Cameronovi, ale stejně jako James učinili velmi šťastné rozhodnutí a zalidnili vděčné hororové kulisy elitní jednotkou zprvu suverénních střelců. Velká škoda, že extra sympatickou a skoro až „od fandů pro fandy“ působící značku postihla v dalších instancích infekce sequelitidy. První dva nářezové díly nám ale už nikdo nevezme.