Naposled jsem takovej skvělej pocit zažil u Eddieho scény ve Stranger Things, kde to podpořil Master of Puppits.

Před rokem, když jsem šel na předešlý díl, tak jsem si dopoledne dal oba ty starší filmy, protože jsem je kdysi viděl snad ještě na VHS nebo na DVD z půjčovny tehdy a napodruhé mě teda moc nebavily. 28 hodin poté bylo ještě koukatelné béčko i když se už tam chovaly ty postavy hloupě a ne moc uvěřitelně. 28 dní poté už jsem dokoukal jen se sebezapřením, tam neměl nikdo ve filmu ani inteligenci těch Teletubbies.
Proto se nedivím, že lidem, kterým se líbily starší díly, se tyto nelíbí a asi je to i naopak. Nové díly jsou inteligentnější, ale komornější, je tam výrazně méně akce. Starší filmy jsou hloupější, alá Resident Evil, ale je tam akce, jsou to takové čisté vybíječky, u kterých se nesmí přemýšlet.
. A téma probíraný v druhý půlce filmu je silný a příležitostná bizarnost tomu nijak neubližuje; ba naopak zdůrazňuje, že svět není v ničem normální a "time didn't heal anything". 
.
