Provázanost přítomnosti s mýtickou minulostí dodává Pánu prstenů velkou hloubku i nekonečný pocit nostalgie po věcích navždy ztracených v čase. 

Pán prstenů je plný odkazů na mytologii, s níž se čtenáři před vydáním SIlmarillionu o dvacet tři let později nemohli vyjma Dodatků plně seznámit. Nikde není tento motiv svazku mytologické minulosti s přítomností přítomen silněji než v lahvičce světla, kterou Galadriel darovala Frodovi. Ta, jak mu prozrazuje, obsahuje světlo „Eärendila, naší nejmilovanější hvězdy“. Eärendil byl mýtický mořeplavec, otec Elronda i prvního krále Númenoru, který se plaví po nebi s drahokamem silmarilem na čele. Je to elfí Jitřenka, mimo jiné nazývána Gil-Estel, Hvězda Naděje. 

A jak vlastně Galadiel zachytila jeho světlo? To je myslím ukázka nádherné, dojemné poetiky. Hvězda se totiž při svém putování po obloze odrážela v Galadrielině zrcadle, do něhož nahlíží Frodo, tento odraz vodní hladiny Galadriel nabrala a vlila do lahvičky, která magicky udržela hvězdné světla. 

Hobit tedy nosí v záňadří světlo silmarilu, nejposvátnějšího elfího drahokamu, světlo, které sahá ke kořenům, je starší než rasa lidí, starší než Měsíc a Slunce. A přináší mu naději na nejtemnějších místech, kdy všechna ostatní světla zhasnou. Frodo se tak ve velkém svazku stává součástí jednoho velikého příběhu.  

Když Sam v rozšířeném Návratu krále nabádá Froda k tomu, aby svůj pohled upřel vzhůru, slovy „Podívejte pane Frodo, tam nahoře je krása, na kterou nedosáhne žádný stín,“ jedná se s největší pravděpodobností právě o Eärendila. 

Naděje byla pro Tolkiena natolik zásadní, že na ní vybudoval zcela nový koncept zvratu, který nazval eukatastrofou. Jestliže katastrofa je vyvrcholení cesty směřující k zániku, eukatastrofa je náhlý obrat k lepšímu – jako když orli přilétají v poslední chvíli k Černé bráně, nebo když Glum škobrtne a padne do Puklin osudu. Ostatně, doufat ve zdar Frodovy mise byla vždy „naděje bláznovská“, jak přiznal Gandalf. Ale právě jeho inspirace Niennou a jejím plodivým zármutkem mu dovolil doufat. 

Dovolte mi text zakončit v Lothlórienu. Lórien je ze všech míst ve Středozemi díky působení Galadrielina Prstenu nejvíce spjatý s bezčasím, a je tak dokonalým střediskem minulosti a budoucnosti, alespoň pokud jde o symboliku příběhu, a také „radosti a zármutku“. Galadriel i Celeborn pochopitelně reprezentují minulost, ale lórienská semena budou v Kraji představovat budoucnost. 

Když hobiti vyženou Sarumanovy pohůnky a musí zrestaurovat Kraj, Sam si zoufá. Tolik rostlin a stromů padlo za oběť Sarumanovu průmyslu. Ale pak mu Frodo připomene, že dostal od Galadriel semínka lórienských stromů, mallornů. Ty Sam rozpráší po kraji, což vede k tomu, že na Oslavové louce vyroste mallorn, onen obří strom tvořící sedce Lórienu, který tak Hobitín symbolicky propojí s Valinorem i Númenorem, odkud tyto stromy pocházejí. 

A tím sepětí zahradníka a později sedminásobného starosty Sama Křepelky s Lórienem nekončí. Pojmenuje totiž, jak známo, svou nejstarší dceru Elanor podle květiny, kterou si v Lórienu zamiloval. Odkaz elfů tedy žije v nové generaci. Tato schopnost svázat mýtickou minulost s prozaickou budoucností, zachovat semínka magie v lidském světě, je hluboce dojemná. 

Elanor rostl na kopci, který se možná v celé Středozemi stal místem nejčistší radosti i nejhlubšího zármutku, na lórienském pahorku Cerin Amroth. Bylo to zde, kde se zasnoubil Aragorn s Arwen, a na němž o sto padesáte let později Arwen po Aragornově skonu ulehla a zemřela. Jak se píše v Dodatku o příběhu Aragorna a Arwen, z něhož Peter, Fran a Philippa mohutně čerpali. 

Takto Tolkien popisuje jejich zásnuby: 

„Večer o letním slunovratu šli Aragorn a Arwen na krásný pahorek Cerin Amroth uprostřed země a bosi kráčeli nevadnoucí trávou, u nohou elanor a nifredil. A tam na pahorku pohlédli na východ ke Stínu a na západ k Soumraku a zaslíbili se a byli rádi.“

Z čiré radosti se stává jasná vzpomínka prostoupená melancholií, když Frodo zpozoruje, jak na tomto místě stojí bez hlesu Aragorn: „Na úpatí pahorku našel Frodo Aragorna, jak stojí nehybně, mlčky jako strom; v ruce držel drobný kvítek elanoru a v očích měl jas. Byl ponořen v jakési krásné vzpomínce, a když se na něho Frodo díval, chápal, že vidí něco, co se kdysi stalo právě na tomto místě. Chmurné roky byly totiž z Aragornovy tváře sňaty (…) Vzal Froda za ruku, opustil pahorek Cerin Amroth a víckrát se tam živ nevrátil.“

Tato scéna se mimochodem nachází i v oficiálním scénáři Společenstva Prstenu, ačkoliv jsme se jí na plátně nedočkali. 

A takto příběh Aragorna a Arwen končí: 

„Pak se (Arwen) odebrala do země Lórien a samotna tam pobývala pod uvadajícími stromy, až přišla zima. Galadriel odešla a také Celeborn byl pryč a země mlčela. Tam konečně, když mallornové listy padaly, ale jaro dosud nepřišlo, ulehla k odpočinku na Cerin Amrothu a tam je její zelený rov, dokud nebude svět změněn a všechny dny jejího života nebudou zcela zapomenuty.“

Místo Aragornových a Arweniných zásnub je tedy zároveň místem jejího posledního odpočinku. Radost se vskutku mísí se zármutkem….

Neméně drtivý epilog nabízejí Dodatky v sekci nazvané Pozdější události týkající se členů Společenstva Prstenu. Po Aragornově odchodu si Legolas postaví loď, která ho má odnést na Západ a na niž pozve i přítele Gimliho. A Tolkien svůj příběh Devíti pěších zakončuje větou: „Když odplula tato loď, byl ve Středozemi konec Společenstva Prstenu.“

Podobný sentiment nabízí i finální odstavec Silmarillionu: „Docela nakonec přijeli k Moři Strážci Tři prstenů a Mistr Elrond vstoupil na loď, kterou Círdan připravil. V podzimním soumraku vyplula z Mithlondu, až pod ní klesla dolů moře Zakřiveného světa a vítr kulaté oblohy ji dál neznepokojoval. Nesena ve vysokém povětří nad mlhami světa odplula na Starodávný západ a pro Eldar nastal konec příběhu a písně.“

Je evidentní, že Tolkiena v jeho díle fascinovala pomíjivost věcí a uvadání. A přestože je jeho tesknota nadějeplná, není o nic méně srdcervoucí. Pán prstenů je kniha soucitná, melancholická, plná vznešenosti, odchodu, lítosti. Dotýká se smrti a smrtelnosti, ale je rovněž životadárná.

Vždy jsem byl toho názoru, že velká umělecká díla v sobě nesou cosi, co není jednoduché plně dekonstruovat a rozklíčovat. Smuteční atmosféra Pána prstenů se tedy nedá bezvýhradně připsat konkrétnímu prvku, zůstává efemérní, a čtenáře provází její nehmatná přítomnost. Podle mého soudu to platí i pro Jacksonovy filmu, jakkoliv jsou v nich k nalezení momenty infantility a přehnané bombastičnosti. Jsou totiž naplněny nadějí podobně jako Frodova lahvička od Galadriel. 

Obě díla, román i filmová trilogie, jsou neopakovatelná. Budou je vyhlížet z Bílé věže, a ona se nevrátí. 

Pokud vás někdy zajímalo, o čem se přesně zpívá v sindarských textech Shoreova soundtracku (jsou nekonečně smutné a nekonečně radostné), odkáži vás na tento YouTube kanál. 

Tolkienovy dopisy právě vyšly v českém překladu, ještě se mi ale nedostaly do spárů, takže jsem u příslušných pasáží použil svůj amatérský překlad z anglického originálu. 

Svěřte se, jaké scény v Tolkienově tvorbě (nejen v Pánu prstenů) emocionálně zasáhly vás. A souhlasíte se závěrem, že Jackson onu posmutnělou atmosféru knih vystihl důstojně?