Tolkienova smuteční kosmologie
Ve středu celé Tolkienovy kosmologie se nachází zármutek. Tolkienův pantheon obsahuje bohyni nepodobnou ničemu, co známe z evropských mýtů. Jednou z bohů (takzvaných Valar) je totiž Nienna neboli „Ta, která pláče“. Tolkien tak jednomu božstvu přidělil coby působiště oplakávání světa.
Tolkienova Theodicea, mýtus o stvoření světa, tak, jak je popsán v Silmarillionu, se odehraje prostřednictvím Hudby Ainur. A právě Nienna do této písně vnese svým hlasem žalozpěv, čímž zajistí, že byla lítost přítomna u samotného plození fyzického světa:
„Zná zármutek a truchlí pro každou ránu, kterou utrpěla Arda Melkorovým kazisvětstvím. Tak velký byl její žal, zatímco se Hudba rozvíjela, že se její píseň před koncem změnila v žalozpěv a naříkání bylo vetkáno do nápěvů Světa dříve, než začal. Nepláče však nad sebou, a ti, kdo jí naslouchají, se učí soucitu a vytrvalosti v naději.“
Zármutek, který vede k soucitu a naději! Její lítost (pity) se rovná politování. Byly to její slzy, které omyly umírající Valinorské stromy, které kdysi osvětlovaly svět, a zachránily jejich poslední plody, které daly vzniknout Slunci a Měsíci. Tedy světlo samé vzešlo z politování. Opět se tu setkáváme s Tolkienovým tematickým triptychech zármutku, světla a naděje.
Každý z Valar má své učedníky, jakési nižší duchy či andělské bytosti zvané Maiar, mezi něž se počítá i Gandalf, Sauron a Saruman. Uhodnete, kdo z nich strávil léta tovaryšská právě s Niennou? Byl to samozřejmě Šedý poutník, Gandalf. Právě od Nienny, bohyně zármutku a lítosti, které přinášejí naději a moudrost, se Gandalf naučil soucitu a porozumění.
Vzpomeňte, když Gandalf pomáhá Frodovi pochopit, že Bilbova lítost rozhodne o mnohém. Bylo to přece Bilbovo milosrdenství, které zajistilo, že na něm Prsten nenapáchal větší zlo. A bylo to Frodovo slitování, které ušetřilo Gluma, bez jehož přičinění by patrně Prsten nebyl býval zničen. Když tedy Gandalf hovoří o rozhodující roli lítosti, hovoří o principu, který je v pojetí světa Středozemě bezmála biblický. Bilbova lítost se stala emocí, která spasila Středozem.
Na Niennin vliv na Gandalfa pamatujte příště, až se v knihách nebo ve filmech dostanete k větě: „Neříkám neplačte, protože ne všechny slzy jsou ke škodě.“
Typologie smutku
Jestliže některé slzy nejsou zlé, implikuje to, že jiné ano. Což nás přivádí k typologii smutku v Tolkienově díle. Těmi třemi elementárními jsou zármutek, lítost a zoufalství.
Zármutek může vést k moudrosti, jak si uvědomuje Aragorn, když o Smíškovi v Domech uzdravovaní prohlásí: „Je teď unavený a zarmoucený… Svůj zármutek nezapomene, ale nezatemní mu srdce – naučí ho moudrosti.“
Lítost (pity) má kreativní sílu tvořit a vede ke slitovnosti a milosrdenství. Jenže občas se zvrhne v sebelítost, která vede k zoufalství, jako je to v případě správce Gondoru. Porovnáme-li Théodena právě s Denethorem, vidíme dva starce, kteří ztratili nejstaršího syna. Ale zatímco jeden podlehne malomyslnosti a beznaději, druhý se probojuje do síní svých otců.
Smutek tedy není totéž co beznaděj. Tesknota je u Tolkiena nadějeplná. Vidíme, že samotné světlo přišlo z politování. Stejně jako zničení Jednoho prstenu. Krása i moudrost vyrůstá ze zármutku a soucítění. Utrpení Nienny je bez hořkosti. Probouzí se z něj empatie, moudrost a naděje.
Stromovous se před útokem na Železný pas obává toho, že enti v klání zahynou, ale doufá, že svou obětí pomohou ostatním. Pipin v jeho očích viděl smutek, ale ne neštěstí. To je velmi tolkienovská emoce, pocit povinnosti vůči druhému i tehdy, když se zdá, že je vítězství nedosažitelné, přinejmenším pro nás samé. Znovu a opět je to odrážení oné dlouhé prohy.
Zoufalství ani na smrtelném loži nepropadá Aragorn, když Arwen konejší těmito slovy: „Nenechme se ale srazit při poslední zkoušce, my, kteří jsme se dávno zřekli Stínu a Prstenu. V žalu musíme odejít, ale ne v zoufalství.“
